Je na nás, abychom tlačili Západ k podpoře Ukrajiny, říká polský politolog Maciej Ruczaj

Polsko se ocitlo mezi evropskými státy v bezprecedentním postavení. Má hranice s Ukrajinou, Ruskem i Běloruskem, má léta napjaté vztahy s Moskvou a také přijalo od vypuknutí války zdaleka nejvíc ukrajinských uprchlíků. Dá se to s něčím z vaší historie srovnat?

Polsko svými dějinami a kulturou přirozeně patří mnohem dál na východ než Česko. Od 14. století až do druhé světové války jsme byli i geograficky vychýleni východnějším směrem, než je tomu teď. Naše dějiny jsou daleko víc propojeny s Ukrajinci, Litevci či Bělorusy než s Čechy nebo Slováky. Z toho pramení velký pocit sounáležitosti, kterou polská společnost pociťuje v případě války na Ukrajině. Také si uvědomujeme, že si­tuace, ve které jsme na té šťastnější straně „železné opony“, je v našich dějinách dost výjimečná. A tím spíš soucítíme a snažíme se pomoct.

Poláci uvažují o historii jinak než Češi. Daleko víc se k ní odkazují, problémy na mezinárodní scéně víc prožívají a mají tendenci víc do nich zasahovat. I to hraje dnes roli v přístupu k Rusku a Ukrajině?

Samozřejmě. Poláci po roce 1989, kdy skončila studená válka, na rozdíl od jiných národů neuvěřili, že „dějiny skončily“, kdybych použil část názvu knihy amerického politologa Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk. My jsme na hranici s Ruskem, my dobře známe ten starý, někde pořád přežívající svět, ve kterém silnější požírá slabšího. Proto se polská zahraniční politika už několik desetiletí snaží posunout pomyslnou hranici svobody a demokracie dál na východ, chceme ji posunout co nejdál od nás. Proto nezávislé a demokratické Pobaltí stejně jako nezávislé a svobodné Bělorusko a také Ukrajina vždy byly středem naší politiky. V takovém výchozím postavení se nacházíme, když jste se na začátku ptal na srovnání s historií.

Polsko dlouho upozorňovalo, a dá se říct, že bez úspěchu, na nebezpečí, které hrozí ze strany agresívního, imperiálního Ruska. Proč vás západní země neposlouchaly?

Ano, vše, co jsme říkali, byla pravda. Většina Evropy ale uvěřila, že „dějiny skončily“. Spolupráce Německa s Ruskem nebyla dána tím, že by Němci chtěli, aby si Putin rozšiřoval beztrestně zónu vlivu, oni jen nevěřili, že nebezpečí je reálné. Že se jedná o staré nebezpečí, jen jinak nasvícené. Jeden příklad: první žádost Polska na Radě Evropské unie, aby se začala vážně řešit energetická bezpečnost a větší nezávislost na dovážení ruských surovin, pochází z roku 2006. Jak to dopadlo? Pro staré členské státy Evropské unie, staré západní státy Unie v čele s Německem a Francií, to byl jenom další příklad nevyléčitelné polské „rusofobie“. Totéž jsme říkali, když od roku 2006 vznikal plynovod Nord Stream 1. Totéž, když po první válce na Ukrajině byla – jakoby nic – podepsána smlouva o Nord Streamu 2. Totéž, když nebylo v roce 2008 slíbeno členství v NATO Gruzii a Ukrajině. A mohl bych vyjmenovávat dál. Češi mají proto krásná a přesná slova – házet hrách na stěnu.

Poláci mají z 20. století se Sověty a Rusy daleko horší zkušenosti než většina evropských národů. I proto jste dnes vůči Rusku obezřetnější a asertivnější?

Určitě. Ale i Češi mají s Ruskem, potažmo se Sovětským svazem, tragické zkušenosti. Příkladem je okupace z roku 1968. Poláci, obyvatelé Pobaltí i Češi zaujímají dnes vzhledem ke svým dějinám k Rusku daleko ostřejší stanoviska. Dál, na Západě, to ale nechápou. Vidí často jen svůj byznys. My nemáme o Rusku žádné iluze už po mnoho století.