Cesta ke slávě vede přes hadr plnej močoviny, zjistil frontman kapely Trocha Klidu
Kapela Trocha klidu prochází po deseti letech na scéně zásadní proměnou, ale rozhodně nekončí. I když i tahle varianta byla na čas ve hře, jak v podcastu Večerka přiznal frontman Daniel Holý. Ten nám svou návštěvou nabídl upřímný pohled do zákulisí kapely a změn, kterých se sešlo víc, než by bylo záhodno. Ale co naplat, člověk míní, život mění.
Jen co se kapela dala dohromady z odchodu bubeníka Aloise Pospíšila, nastal další problém. Po deseti letech kapelu opustil spoluzakladatel Michal Juřička. Pro Dana to byl moment, kdy se pro něj takzvaně lámal chleba – musel zvážit, co bude dál, protože mu najednou „chyběl jeho Voskovec“. Následovalo tak období nejistoty a pochybností, jestli vůbec dokáže kapelu utáhnout sám. Nakonec ale slovo dalo slovo, a ke kapele se přidal nový kytarista a starý kamarád (takzvaně 2 v 1) Macho. A zbytek už je, jak se říká, historie. V tomhle případě spíš budoucnost.
Kapela teď stojí na prahu nové éry, od ledna chtějí vydávat novou hudbu a intenzivně pracovat na prezentaci. „Chceme prostě fakt říct: ‚Hej, tohle jsme my, tohle je nová tvář, prostě jedem dál,‘“ popisuje Daniel svou vizi. Letos je můžete stihnout v Paláci Akropolis s kapelou Koblížc!, příští rok se chystají na všechny velké Majálesy. Je to ale to, co si Daniel představoval, když tvrdil, že jednou budou slavní?
V podcastu přiznává, že si trochu naivně myslel, že všechno půjde mnohem rychleji. Jejich okolí v ně vždycky věřilo, ostatně i label v ně vkládal velké naděje. Hudební rybníček je ale dynamickým prostředním a co včera fungovalo, dnes nemusí. Opulentní klipy ustupují do pozadí, důraz se klade na videa na sociální sítě a tempo vydávání je potřeba taky přizpůsobit požadavkům trhu. Jak říká Daniel, klíčem k úspěchu je neustálá prezentace a vydávání hudby. „Váš jediný problém je, že nevydáváte. Kdybyste vydali 10-12 tracků ročně, tak to tam prostě je," cituje hudebníka Refewa, který popsal, jak to v hudbě chodí, pokud chcete skutečně uspět. A v tom Daniel cítí, že mají zatím rezervy.
Nedílnou součástí toho být vidět a slyšet ale stále zůstávají videoklipy. Trocha klidu si na nich celkem zakládá, i proto spolupracují s naprostou špičkou v oboru - režisérem Vladimírem Špičkou. Na natáčení s ním už tak zažili kde co - byli zakopaní v písku, nebo třeba na koni. „Byla to krásná doba! Borec přivezl koně zadarmo,“ vzpomíná Daniel a rovnou dodává, že situace nebyla ideální pro všechny zúčastněné. „Kůň udělal svoje potřeby na bílou podlahu ateliéru, kluci to museli uklízet, a já jen seděl. Pamatuju si, jak ždímali hadr plnej močoviny – ten kůň byl jak cisterna!“
A jak se tedy celkově během let proměnila Danielova představa o slávě a hudební kariéře? Živí ho hudba, nebo má zadní vrata? „Na začátku jsem si s každým songem říkal: Tohle bude monster banger, lidi na to budou dělat parodie, to bude v rádiu. A nic se z toho nestalo,“ přiznává Dan, když popisuje jeho původní představy o tom, jak to všechno půjde jak po másle. Došel si ale během let k tomu, že radost přichází z tvorby samotné. „Jsem pyšnej na to, co jsme vytvořili, a je mi jedno, jestli to má 5 tisíc poslechů, nebo 200 tisíc. Ten poslední refrén, co jsme nahráli, mi dělá stejnou radost.“ Podobnou hrdost cítí i k nedávné spolupráci na vánoční desce Lucie Bílé: „V červenci jsem chodil v trenýrkách po bytě a psal o sněhulácích. A teď mi píšou, že to bude poslední song v jejím setu v O2 areně. Kdybych to řekl Danovi před pěti lety, úplně by se zbláznil.“
O tom, jak Daniel reflektuje to, jak (ne)zvládnul celou cestu od parťáctví s Michalem do nové éry Trochy klidu, o klipech, potřebné změně filozofie textů i o psaní, tvůrčích blocích a pistáciových fábiích si poslechněte ve Večerce, podcastu, kde najdete hodně věcí na malém prostoru.
