Obří žralok opět řádí v kinech. Megalodoni byli děsiví superpredátoři, kteří v děloze požírali své sourozence
Pět let po filmu Meg, v němž herec akčních filmů Jason Statham bojoval s obrovským prehistorickým žralokem, přichází pokračování Meg 2: Příkop. Bez ohledu na to, co si diváci o snímku myslí, tvor, kterého zobrazuje, byl kdysi opravdu takový. Vyhynulí žraloci megalodonové byli ve své době nejlepšími mořskými predátory a byli pravděpodobně děsivější než cokoli, co si vymyslel Hollywood, napsal server BBC News.
Megalodoni terorizovali oceány 20 milionů let, dokud před 3,5 milionu let nevyhynuli, což je příliš dávno na to, aby se s nimi lidstvo setkalo. Vědci je znají od 40. let 19. století díky jejich obrovským trojúhelníkovým zubům, které často nacházejí zkamenělé. Některé exempláře jsou dlouhé 16,8 centimetru. Pro srovnání, zuby žraloka bílého dosahují délky kolem 7,5 centimetru. Je tedy jasné, že megalodon byl velký žralok. Ale jak velký?
Kdybychom měli k dispozici kompletní kostru, byla by to poměrně snadná otázka. Ale tu nemáme. Žraloci mají chrupavčitou kostru, což znamená, že je tvořena měkkou chrupavkou místo tvrdé kosti, a ta špatně fosilizuje. Proto se zkameněliny megalodona skládají převážně ze zubů a několika obratlů, které jsou částečně mineralizované.
To znamená, že skutečná velikost a tvar megalodona nejsou jisté, paleontologové je odhadují. Mnohé studie však naznačují, že tento žralok mohl měřit maximálně 20 metrů. I jeho zuby však prozrazují, že byl predátor. Čím se ale živil? Vědci se pokusili odpovědět na tuto otázku pomocí chemických analýz megalodonova chrupu.
Ve studii z roku 2022 vědci prokázali, že zuby megalodona mají extrémně vysoké hladiny dusíku-15. To naznačuje, že šlo o vrcholového predátora, který se živil tou největší kořistí, jako jsou dravé velryby, například dnešní kosatky. Další výzkum z roku 2022 se však místo toho zabýval izotopy zinku. Ty naznačily, že megalodon byl spíše jako velký bílý žralok.
"Díky moderním druhům víme, že žraloci mění svůj jídelníček, jak rostou," řekla vědkyně Catalina Pimientová. Mladí žraloci bílí se živí převážně rybami, zatímco dospělí se živí mořskými savci. Mladí megalodoni možná prošli podobným přechodem, když vyrostli.
Ve skutečnosti žili mladí megalodoni pravděpodobně úplně jiný život než jejich rodiče. V roce 2010 Pimientová a její kolegové zjistili, že zuby megalodonů z jedné oblasti Panamy jsou neobvykle malé, což naznačuje, že téměř všichni žraloci byli mladí. Došli k závěru, že v této oblasti se nacházelo mělké moře, které sloužilo jako jesle. Mladí megalodoni se tam mohli živit v relativním bezpečí, protože větší predátoři by se do tak mělkých vod jen těžko dostali.
Další poznatky o rozmnožování megalodonů přinesla studie z roku 2020. Vědci studovali vzácný soubor dochovaných obratlů. Délku dotyčného megalodona odhadli na 9,2 metru. Tým zkoumal růstové pruhy v obratlích, které trochu připomínají letokruhy stromů. Ty odhalily, že zvíře uhynulo ve věku 46 let, ale také ukázaly, že když se narodilo, měřilo na délku asi dva metry.
Tato porodní velikost naznačuje, že ryba se před narozením vyvinula v matce, nikoli ve vajíčku mimo její tělo. Vědci také předpokládají, že embryo v děloze pojídalo jiné jikry, což mu pomohlo vyrůst do takové velikosti. Ačkoli se to zdá šokující, takový "nitroděložní kanibalismus" je u moderních žraloků běžný. Znamená to, že matky produkují relativně málo mláďat, ale každé z nich dostává co nejvíce potravy.
Vědci mimo to učinili závěr, že megalodon byl zdatný plavec, který dokázal překonat velké vzdálenosti průměrnou rychlostí kolem 1,4 metru za sekundu, tedy rychleji než kterýkoli dnes žijící žralok.
Tým byl také schopen odhadnout velikost jeho žaludku i doširoka otevřených čelistí. Dospělý jedinec mohl na několik soust sežrat zvíře velikosti dnešní kosatky. Taková potrava by ho pak uživila na delší dobu. Na základě toho Pimientová a její kolegové popsali megalodona jako "transoceánského superpredátora", který mohl běžně plavat z jednoho oceánu do druhého.
Tento aktivní životní styl byl podpořen další vlastností: teplokrevností. V roce 2016 skupina vědců předložila několik důkazů o regionální endotermii, což znamená, že megalodon udržoval části svého těla teplejší než okolní voda.
Nyní se však zdá, že megalodonova velikost a teplokrevnost mohly být také jeho zkázou. "Megalodon vyhynul, jakmile klesla hladina moře a nebyl dostatek kořisti," říká Pimientová.
V roce 2017 spolu se svými kolegy identifikovala masové vymírání v oceánech, které megalodona a řadu dalších velkých mořských živočichů zlikvidovalo. "Všichni živočichové měli vysoké metabolické nároky," říká. Jakmile se kořist stala vzácnou, stal se teplokrevný způsob života megalodona příliš energeticky nákladný.
Toto vymírání se odehrálo před miliony let. I když přesné datum bude možná třeba konkretizovat, jednoznačné je, že megalodon už není na světě. Filmy, které naznačují, že tento druh nějakým způsobem přežil, jsou podle vědců smyšlené.
