Osada Marťanů: Jak z Marsu udělat druhou Zemi. Dokáže lidstvo najít nový domov?
Řada odborníků soudí, že omezit své životní prostředí pouze na Zemi je z hlediska přežití druhu nesmírně riskantní. Má to ale háček. Dosažitelná planeta ve všem podobná Zemi není k dispozici. Nezbývá než k obrazu svému předělat některou z těch, které máme na dosah. Říká se tomu terraforming a mnozí vědci o něm vážně uvažují.
Z hlediska možnosti trvalého osídlení je nejvhodnější planetou sluneční soustavy Mars. „Navzdory tomu na něm působí řada faktorů, kvůli nimž je tamní prostředí pro život nepřátelské. Můžeme ale začít s vytvářením malých ostrovů obyvatelnosti a postupně kontrolovaným způsobem přetvořit celou planetu,“ , říká Laura Kerberová z Jet Propulsion Laboratory, jež patří americkému Národnímu úřadu pro letectví a vesmír (NASA).
Podvyživený bratranec Země
Ohledně terraformingu má lidstvo vlastně smůlu. Planeta nejbližší Zemi představuje v mnoha ohledech její skutečnou sestru: Venuše je přibližně stejně velká, jsou na ní aktivní sopky, nejspíš má i podobnou geologickou stavbu. Před několika miliardami let pravděpodobně byla skutečným dvojčetem Země se vším všudy, včetně oceánů a možná i života. Pak se ale něco zvrtlo a dnes se podmínky na jejím povrchu podobají spíš peklu. Průměrná povrchová teplota okolo 460 stupňů Celsia, tlak skoro stokrát větší než na Zemi u hladiny moře, atmosféra téměř výhradně z oxidu uhličitého a mraky z kyseliny sírové k osidlování moc nelákají. Hlavně ale v dohledné době neexistují možnosti, jak s tím něco dělat.
Naproti tomu Mars má se Zemí společné snad jen to, že je také kamennou planetou. Je ale o hodně menší (jeho průměr je okolo 6700 kilometrů, zatímco ten pozemský je přibližně dvakrát větší). Povrch Marsu je tedy oproti Zemi přibližně čtvrtinový. Menší rozměry mimo jiné znamenají, že je tam o dost nižší gravitace (pokud byste to chtěli vědět přesně, tak gravitační zrychlení na Marsu je jen 3,69 m/s2, zatímco na Zemi 9,8 m/s2).
Stejně jako na Venuši se atmosféra Marsu skládá téměř výhradně z oxidu uhličitého, ale je naopak velmi řídká: atmosférický tlak na povrchu je přibližně jako v třicetikilometrové výšce nad Zemí – a tam se dýchat opravdu nedá. Na rozdíl od Venuše tedy Mars není dvojče Země, ale v nejlepším případě její vzdálený, a ještě ke všemu dost podvyživený bratranec.
Ani tamní teplota na prázdninovou destinaci nevypadá: na rovníku se sice občas v poledne a v létě vyšplhá nad nulu, průměr je okolo minus 50 stupňů. Rudá planeta navíc nemá silné magnetické pole, takže na její povrch dopadá nebezpečně intenzívní kosmické záření.
Ale přece jen tam není všechno úplně špatně. I když je rok skoro dvakrát delší než na Zemi, délka tamního dne (solu) je skoro stejná jako našeho, střídají se roční období a voda se sice nachází jen ve zmrzlém stavu, ovšem pořád lepší než žádná. Poslední seizmometrická měření sondy InSight Lander dokonce naznačují, že v hloubce 11 až 20 kilometrů se nachází vrstva kapalné vody schopná pokrýt povrch rudé planety oceánem hlubokým 1,8 kilometru. Mohlo by to znamenat, že vodní páry neunikly do vesmíru, jak se dosud vědci domnívali, nýbrž že se životodárná kapalina ukryla v hlubinách.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!