Vynálezce a čarodějka čísel: První počítač měl být poháněný párou. Jeho vynálezce trumfnul i Julesa Verna
Počítač poháněný parním strojem, v němž místo procesorů pracují ozubená kola, vypadá jako nápad opilého autora steampunkové literatury. Jenže právě takhle začala éra strojů, které od základu změnily svět. A aby byl start výpočetní techniky ještě neuvěřitelnější, první programy pro parní počítač psala šlechtična, dcera lorda Byrona, jednoho z největších básníků novověku.
Veškeré analýzy, kalkulace a rozhodovací činnosti lze provádět pomocí strojů. Jakmile bude takový stroj existovat, zásadním způsobem to určí směřování vědy.
Konstatování, jež dneska nevypadá příliš objevně, protože přesně to počítače už tři čtvrtě století dělají. Přesto výrok objevný byl a jeho autorovi věřil jen málokdo. Britský matematik Charles Babbage ho totiž pronesl už v předminulém století. A nejen to.
„Kdyby tak Bůh dal, aby bylo možné takové výpočty provádět s pomocí síly páry,“ pronesl také Charles Babbage. A jak řekl, tak udělal.
Předehra počítačového věku
Přestože se počítač tváří jako vynález poslední doby, stroje, které umějí vykonávat to, co považujeme za duševní práci, znala už antika. Roku 1900 objevili řečtí lovci mořských hub u pobřeží ostrova Antikythéra vrak římské lodi z prvního století před naším letopočtem. Byly v ní zbytky složitého mechanismu, v němž vědci později rozpoznali analogový astronomický počítač. Jeho displeje ukazovaly pohyby Slunce, Měsíce a pěti tehdy známých planet, data zatmění a další události na obloze v kterémkoliv čase. Nevelký strojek obsahoval diferenciální ozubená soukolí, o nichž se do nálezu u Antikythéry věřilo, že se objevily až o 18 století později. Dnes je mu věnovaná samostatná místnost v Národním archeologickém muzeu v Athénách.
Zmínky v antické literatuře naznačují, že takových zařízení tehdy existovalo víc. Jak a kde se vyráběla a kam se poděla, ale zůstává dodnes záhadou. Středověké orloje jsou vlastně jejich hodně zjednodušenou variantou. Také automaty předvádějící pohyby zvířat nebo lidí poháněné hodinovým strojkem dokázali pro radost velmožů sestrojovat šikovní mechanici už hodně dávno.
Významný krok směrem k moderním počítačům přišel roku 1703, kdy německý génius Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) ve svém díle Explication de l’Arithmétique Binaire (Vysvětlení binární matematiky) zveřejnil myšlenku dvojkové soustavy, která zná jen jedničku a nulu. Tehdy to vypadalo jako samoúčelná hříčka, jež nikdy nenajde praktické použití, ale o tři století později umožnila vznik digitální techniky, bez níž si náš svět neumíme představit.
Leibniz také navázal na nejméně sto let trvající snahy vynálezců sestavit mechanický počítací stroj. Vynalezl zařízení známé jako Leibnizovo kolo nebo Leibnizův krokový kalkulátor. Jeho základem jsou válce s odstupňovaným ozubením, díky nimž lze nejen sčítat a odečítat, ale také dělit a násobit až dvanáctimístná čísla.
Takové počítací stroje dokázaly udělat vždy jen jednu operaci, kterou jim zadal člověk, ale další akce si zvolit nemohly. Jenže už ve středověku existovaly hrací strojky, jež šlo „naprogramovat“ tak, aby samy zahrály různé skladby. V 18. století sestavoval hodinář Pierre Jaquet-Droz (1721–1790) programovatelné mechanismy (říká se jim automata) dokonale napodobující složité jednání lidí. Jeho asi nejpovedenějším dílem je sedmdesáticentimetrová figurka písaře, který nejenže může psát libovolné texty, ale také nabírá inkoust na psací brk, očima sleduje psaní textu atd. Program je „zapsán“ na vačkovém mechanismu (podobně jako u starších typů automatických praček).
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
