Je slunění nebezpečné, nebo škodí zdraví?
"Přiměřeně, přiměřeně, přiměřeně," platí nejen pro droždí do lívanců v pohádce byl jednou jeden král, ale je to i základní prqavidlo v mnoha životních situacích.
Pane doktore,
jak je to vlastně s opalováním? Za mého mládí nám říkali, že z nedostatku slunce je tuberkulóza, v ozdravovně nás po obědě dávali ven na lehátko, v zimě jsme se školou chodili na „horské sluníčko“, pod kterým jsme lehávali s černými brýlemi na očích. A k tomu jsme museli po lžících polykat odporný rybí tuk, kvůli němuž jsem na ryby celoživotně zanevřel. Teď zase všude čtu, jak je opalování strašně nebezpečné, jak vede k rakovině a ke smrti, všichni se stále patlají faktory, aby byli bílí, v létě na pláži chodí v tričku a sedí pod slunečníkem a horská sluníčka jsou snad už zakázaná. A do toho zase čtu, že ze slunečního záření se v těle dělá vitamín D a ten že je prevencí roztroušené sklerózy a rachitidy a kdečeho. Tak co si z toho mám vzít?
Děkuji, Josef L.
Mám podobnou zkušenost. Za mého dětství nám říkali, že kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Dozvukem nejen zdravotní, ale i estetické módy slunění byl mohutný rozvoj „solárkového“ průmyslu a opalovacích středisek i u nás po revoluci. Do toho však začaly stále častěji přicházet zprávy o narůstajícím výskytu jednoho z nejzhoubnějších nádorů na světě, melanomu, a o možné souvislosti mezi tím a sluněním, případně „ozónovou dírou“.
Strach ze smrti bývá silnější než touha po kráse, a dokonce silnější i než touha po zdraví, takže při našem sklonu k černobílému zplošťování jsme si z toho odnesli, že slunce nebezpečně škodí a je třeba se mu za každou cenu vyhnout. Jak už to tak bývá, nic není tak horké, jak se to zprvu zdá, a tak ruku v ruce s bojem proti slunění se postupně začaly objevovat zprávy, že v populaci narůstá nejen výskyt melanomů, ale také osteoporózy, roztroušené sklerózy a různých duševních poruch a že za to možná zhusta může deficit vitamínu D v důsledku protiopalovací a „faktorové“ mánie. A že na tato onemocnění se také umírá.
Vitamín D je prekurzor steroidního působku, jenž vzniká v kůži působením slunečního světla. Aby se stal biologicky aktivním, musí být postupně dvakrát fosforylován v játrech a v ledvinách. Dvě nejvýznamnější složky vitamínu D jsou D2 (cholekalciferol) a D3 (ergokalciferol). Vitamín D3 si tělo tvoří, vitamín D2 je získáván z jídla („rybí tuk“) nebo dodáváním „v kapkách“. Aktivní produkt je tzv. 1,25-dihydroxyvitamín D (25-OH vit. D). Jeho biologický poločas v krvi je asi dva až tři týdny. Jeho nedostatek je skutečně rizikovým faktorem pro osteoporózu a možná i roztroušenou sklerózu, a dokonce schizofrenii. 25-OH vit. D má totiž vliv na expresi asi 200 (!) různých genů, mj. s dopadem na nervovou tkáň.
Vliv na vzrušivost neuronů má i nepřímo tím, že zvyšuje koncentraci vápníku ve tkáních. Nedávná meta-analýza ukázala, že u lidí s deficitem vit. D (hladina v séru nižší než 50 nmol/l) je riziko výskytu schizofrenie 2,16krát vyšší než u lidí bez deficitu. U schizofrenních pacientů se deficit vitamínu D vyskytuje nejméně v 65 %. Na XI. psychiatrickém sjezdu ve Špindlerově Mlýně letos v červnu představili dr. Kopeček a spol. z Národního ústavu duševního zdraví vlastní data, která ukázala, že z 20 hospitalizovaných pacientů s diagnózou schizofrenního okruhu pouze dva (!) měli normální hladinu vit. D (>75 nmol/l).
Když si to podtrhneme a sečteme, máme dvě prokázané pravdy: a) slunění škodí a b) slunění prospívá. Co si z toho vzít? Je to jako se stravou: od každého trochu a žádný fanatismus. Budete-li se před sluncem přísně chránit, vylijete s vaničkou i dítě. Budete-li se slunit, vytloukáte ďábla Belzebubem. Rozumná cesta vede kompromisem filtrace slunečních paprsků směrem k těm „hodným“, co působí, ale nespalují, a doplňování vitamínu D stravou.
Všeho s mírou.
