Kouření je težká závislost, které se jen tak snadno nezbavíte
Rozhodnutí přestat kouřit patří mezi častá a opakovaná předsevzetí, hlavně s příchodem nového roku. Jde však o těžkou závislost, s níž se člověk jen tak nerozloučí.
Vážený pane profesore,
zajímal by mě Váš názor na míru čistě duševní podmíněnosti zlozvyků typu kouření apod. Dala by se nějakým vědeckým výzkumem potvrdit teze o účinnosti „analytické metody“, dosti přesvědčivě popsané v přiloženém článku, nebo jde spíše o ojedinělý případ? Děkuji za případnou odpověď.
D. Jůna
Jelikož citace „přiloženého článku“ se sem nevejde, připomeňme pro ostatní, že jde o zpověď kuřáka dýmky, který svého zlozvyku po 30 letech v roce 1918 ze dne na den zanechal a došel k názoru, že kouření je záležitost pouze psychologická a přestat s ním je čistě věcí rozhodnutí.
Už jako student jsem během působení na farmakologii pochopil, že na určité látky vzniká somatická závislost, jež by se dala zkráceně popsat jako proces, kdy berete prášky řekněme proti bolesti, jež obsazují v těle určité receptory. Ty se přívalu prášků brání tím, že se znecitlivují či ubývají. Na to vy reagujete zvyšováním dávek, neboť „prášky“ přestávají působit, a tak stále dokola.
A když pak ta analgetika najednou rázem vysadíte, způsobí to bouři, v tomto případě strašné bolesti netlumené cestou zdecimovaných receptorů. Z podobných důvodů můžete po vysazení benzodiazepinů (uklidňují a tlumí) dostat epileptický záchvat, stavy vzrušenosti, delirium apod. Říká se tomu syndrom z odnětí a v krajním případě hodně tvrdých drog (ale i alkoholu) se na něj dá i umřít.
Při studiu mechanismu závislosti na kouření (záměrně neříkám na tabáku) jsem ale došel k názoru, že spíše než nikotin, jenž je pro mozek celkem prospěšný a ne moc škodlivý, při něm hraje roli celý ten rituál, vytažení cigaretky z krabičky, její pomačkání a vložení mezi rty, zápalky, zapraskání, dým, jeho tvar i tah hrtanem, zkrátka důvody behaviorální, psychologické a sociální. Důležitá je podpora komunikace („neviem, čo vravieť, tak potiahnem“) a její ritualizace (dýmka míru).
Moje podezření bylo posíleno postřehem, že všechny ty nikotinové náplasti a žvýkačky nejsou o nic účinnější než placebo, a pokud se tu a tam ujaly elektronické cigarety, pak nikoli kvůli nikotinu, ale proto, že do jisté míry simulují celý ten rituál, i když poněkud ochuzený (nepomačkáte je, nezašustí, nezapraskají, dým z nich je ubohý).
Ve svém okolí jsem se však přece jenom setkal s lidmi, kteří si náplastmi a žvýkačkami dokázali vytvořit somatickou závislost na nikotinu a stali se tak argumenty proti mé „čistě rituálové“ teorii závislosti na kouření, i když je otázka, jestli ta nikotinová složka tam u nich byla už předtím na pravých cigaretách. Podobně psychiatričtí pacienti, kteří si nikotinem cestou interakce s dopaminem umenšují nepříjemné účinky antipsychotik a často neodnaučitelně kouří jako komín.
Odpovídám tedy, že ačkoli „duševní podmíněnost zlozvyku kouření“ se jistě uplatňuje ve velmi významné míře, přece jen je i zde – přinejmenším zčásti – prostor pro uplatnění neurobiologických mechanismů závislosti, což činí vámi citovanou „analytickou metodu“ nedostatečně univerzální a nakonec i u mnoha lidí nedostatečně účinnou.
