Unavená společnost aneb Evropany pálí "dobré bydlo"
Evropané v současné blahobytné době ztrácejí základní přírodní instinkty. Přestali si uvědomovat, co je pro jejich budoucnost stěžejní. Pálí je „dobré bydlo“.
Vážený pán profesor,
môžem poprosiť o zopár myšlienok na môj dotaz? Môžeme dnes hovoriť o príznakoch unavenej spoločnosti?
PhDr. Dušan Piršel, Bratislava
Každý, kdo je zklamán z vývoje světa a kdo – zejména v naší zemi – nerozumí paradoxnímu rozporu mezi tím, jak se lidé mají (tj. nejlépe, jak se kdy v dějinách měli) a jak se při tom cítí („blbá nálada“, „před pány stýská si, za vraty výská si“), má sklon uvažovat o jakési celospolečenské únavě, neboť vysvětlení pro tento rozpor nenalézá. Svědčí o tom nejen Váš dotaz, ale i názvy úvah myslitelů, kteří mají filozofii v popisu práce.
Religionista O. A. Funda už před časem upozornil svou knihou, že „Znavená Evropa umírá“. Jako by se ve společnosti uplatňovalo cosi jako únava materiálu, jenž se pojednou začne samovolně rozpadat. Epochy s touto atmosférou se v dějinách opakují a bývají provázeny některými společnými průvodními jevy: relativní stagnací dějinného pohybu, ztrátou ideologie, jakousi dekadencí a úpadkem mravů ve společnosti i v umění, ztrátou nějakého vyššího cíle, za kterým by podstatná část obyvatelstva toužebně kráčela („budování nového řádu“, dobývání neznámých území, dobývání vesmíru, odhalování zásadních tajemství přírody, zázraky techniky, víra, apod.), a poklesem bdělosti vůči přicházejícímu zvratu.
Takhle nějak se v roce 1989 zhroutil komunistický svět, který se přitom již předtím vyhrabal z nejhoršího. Setrvával sice v totalitě a nesvobodě, ale už víceméně nevraždil, nepopravoval, zavíral jen nakrátko, hladomory pominuly, šrouby povolily. Jinými slovy: zhroutil se ve chvíli, kdy byl historicky vlastně v nejlepším stavu. Ano, už slyším námitky. Mám však na mysli jeho relativní vnitřní stav, nikoli poměřování ideálem demokracie a individuální svobody či ekonomickou prosperitou obyvatelstva v západních zemích.
Chci spíš říci, že logičtější by bylo, kdyby padl již v padesátých letech, kdy vyhnal tisíce nejlepších lidí do emigrace, desítky jich popravil a značný počet pozavíral, všem všechno ukradl buď přímo, nebo měnovou reformou, zničil krajinu, znásilnil zemědělství – a nic. Podobně staré Rakousko se začalo hroutit v době, kdy se vlastně stalo vůči „svým národům“ uživatelsky přátelským útvarem, vnitřně se demokratizovalo a zničeno muselo být nahonem, aby si to jeho odpůrci nakonec nerozmysleli. Onu zvláštní rozpačitost té dějinné chvíle popisuje mistrně Stefan Zweig v románu Svět včerejška. Co všechno se muselo stát, aby se Evropa nakonec pospojovala do útvaru, jenž je rakouského mocnářství slabou karikaturou. Z nějakých příčin se dějiny nedaly nadejít úspornou zkratkou, když už jednou tu Evropskou unii měly.
Vladimír Iljič Lenin označuje jako revoluční situace „takový stav společnosti, v němž vládnoucí třída již nemůže postaru vládnout a utlačované třídy již nemohou postaru žít“. Z dnešního pohledu viděno takový stav nutně nevyžaduje objektivní důvody. Jde spíše o hnutí mysli, v tomto případě o hnutí celospolečenské nálady. Všimněme si, že jde o děj, jenž se soběpodobně uplatňuje na všech úrovních: každý sportovní klub se časem vyčerpá a začne prohrávat, každý hrdina se unaví, každý – i ten nejoblíbenější – politik dříve či později upadne v nemilost. Vezmeme-li únavu jako metaforu, pak máte pravdu. Jen se snažme, alespoň ti neunavení, aby rozum pokud možno vítězil.
