Je možné, aby všichni měli průměrný nebo nadprůměrný plat?
Problém je v tom, že situace, kdy mají všichni nominálně stejně, je krutě nespravedlivá a dosud tohoto ideálu nedosáhli ani v Severní Koreji.
Pane doktore,
sice to není psychiatrie, ale je to myšlenkový problém: v našem podniku se rozmohlo požadovat zvýšení mzdy s odůvodněním, že dotyčná/ý má v rámci podniku podprůměrný plat. Je možné, aby všichni měli průměrný nebo nadprůměrný plat?
Josef Procházka, Praha
V úvahách všedního dne se mnohdy objevují argumenty se zdravým rozumem neslučitelné. Podprůměrný plat jako důvod k jeho zvýšení je jedním z nich. Připomíná mi různá sofismata a paradoxy z oblasti statistiky a teorie pravděpodobnosti.
Dejme tomu, že kdesi na týdenním vojenském cvičení musí být vyhlášen poplach, ale tak, aby to nikdo z vojínů nevěděl předem. Může být poplach v neděli? Nikoli, protože v sobotu už by všichni věděli předem, že bude, takže neděli si škrtáme. Škrtneme-li neděli, ptáme se, zda tedy může být v sobotu? Nikoli, protože to už by v pátek všichni věděli předem, že bude, takže si škrtáme i sobotu. A tak dále – až zjistíme, že takto podmíněn nemůže se poplach konat nikdy.
Zvýší-li se někomu podprůměrný plat, zvýší se tím o něco i ten průměr. Zvýšíme-li na průměr plat všem, kteří ho mají podprůměrný, posuneme tím v tu ránu průměr na úroveň, která opět většinu z nich ponechá v pásmu podprůměru, takže jejich argument, že mají podprůměrný plat, je bude frustrovat i nadále. Průměru by se však u nich mohlo dosáhnout buď tak, že by se mnoha nadprůměrným plat významně snížil, nebo tak, že by měli všichni stejně. Všichni by tudíž měli průměrný plat (průměr z padesáti dvacetitisícových platů je dvacet tisíc).
Problém je v tom, že situace, kdy mají všichni nominálně stejně, je krutě nespravedlivá a dosud tohoto ideálu nedosáhli ani v Severní Koreji. Za účelem této úvahy jsem ovšem nesprávně zamlčel důležitý rozdíl mezi průměrem, mediánem a modem, což je chyba, jíž se při svém popichování často dopouštějí média ve zprávách pro závistivce o tom, kolik kdo bere a jaký je průměrný plat, což většinu lidí naštve.
Říkám většinu, protože ta má podprůměrný plat (k tomu stačí, aby jeden měl plat přestřelený do kosmických výšin, a všichni ostatní jsou pod průměrem). Tak se mimochodem systematicky úspěšně udržuje „blbá nálada“. Na rozdíl od průměru medián není ovlivněn extrémními hodnotami a v určitém podniku třeba je to hodnota, o které platí, že těch, kdo berou víc, je stejně jako těch, kteří berou míň. Modus je pak hodnota nejčastější.
Můžete si rozdíly mezi průměrem, mediánem a modem vyzkoušet na příkladu hodnot 1, 5, 5, 6, 7, 8, 98. Průměr je 18,6, takže kromě jednoho jsou všichni pod průměrem, a tedy naštvaní; medián je 6 (tři mají víc a tři méně) a modus je 5 (nejčastější plat ve vzorku). Stejně stupidně jako u vás v podniku argumentují na celostátní úrovni i různé profesní skupiny, naposledy pošťáci. Takže nemají-li mít všichni stejně, nelze dosáhnout toho, aby všichni měli „alespoň průměrný plat“, to je nesmyslný požadavek.
Oceňován by měl být každý podle toho, co přináší a jaká je na trhu práce jeho hodnota. Nikoli podle toho, že jiní mají víc. Dubner a Lewit ve své Freakonomics upozorňují, že odměna se ve skutečnosti skládá z toho, kolik lidí tu kterou práci chce dělat, kolik úsilí dá se na ni profesně připravit, v jakých podmínkách se vykonává a jak velký odpor a hnus musí člověk při jejím vykonávání přemáhat. Z toho jim vyšlo, že není divu, když si prostitutka vydělá víc než architekt.
