Svatba "není in", ženy si v současnosti často vystačí samy bez chlapa a je jim lépe
Muži ztrácejí maskulinitu, tedy jeden z hlavních předpokladů "dobývání" žen, a ženy zase onu klasickou schopnost podvolení ("pod čepcem"), takže si mnohdy vystačí samy bez chlapa a a často i lépe.
Pane Höschle,
píšu Vám, protože nemám e-mail na Pavlínu Brzákovou (publicistka a etnografka; pozn. RX). Domnívám se, že se mýlí, když píše nikoli o tom, že by se člověk měl mít rád, ale spíš o narcismu a sobectví. Mít se rád znamená starat se o své zdraví, raději nekouřit, moc nepít a nebrat drogy. Smířit se s tím, jak člověk vypadá, případně se to snažit trochu vylepšit. Myslím si, že by řada žen dala přednost před psem manželovi, ale muži po třicítce jsou vzácné zboží. Na 100 děvčat se rodí 108 kluků, kluci mají víc úrazů, proto po třicítce převládají ženy. Když k tomu připočteme mamánky, katolické kněze a homosexuály, tak si není koho vzít. Navíc muži v české populaci mají strach z odmítnutí, tak se raději ani nesnaží seznámit. Když to srovnám s Mexičany, kterých Vás osloví za den deset, je to nebe a dudy. Asi ty tři generace rozvodů a chybějící mužské vzory vedou ke slabému sebevědomí českých mužů. Další problém je, že v naší populaci je víc vysokoškolaček než vysokoškoláků a muži si neradi namlouvají chytřejší ženy. Když ženy nerozbijí manželství, jako to udělala naše sousedka, nemají si koho vzít.
Markéta Š.
Řekl bych, že požadavky sebeúcty a odmítání narcismu nejsou v tak velkém protikladu, jak se Vám zdá. V přírodě i ve společnosti je většina měřitelných hodnot rozložena víceméně normálně či symetricky, tj. podle Gaussovy, nebo alespoň zvonovité (bell-shaped) křivky. U takových charakteristik, jako je patologický narcismus, jde až o extrémy, jinak bychom řešili neřešitelné, neboť až na pár sobě odpudivých či hodně depresívních jedinců všichni máme tak trochu rádi sami sebe. A sebepřijetí, o němž píšete, je něco poněkud jiného než sebeláska.
My po pacientech s nízkým sebevědomím, nesmělostí, plachostí a vnitřní nejistotou nechceme, aby se stali sebestřednými narcisy. Snažíme se pouze v souladu s Vaším doporučením dosáhnout toho, aby dokázali sami sebe přijmout, získat zdravé sebevědomí, určitou míru asertivity a aby dokázali překonat ostych v navazování žádoucích sociálních kontaktů.
Mluví-li někde (neposlala jste citaci) paní Brzáková o narcismu a sobectví, jistě ví, co to znamená, a má k tomu nějaký důvod. Ale svět je plný rozličných a často protichůdných problémů: když je něčeho málo, je to špatně, a když je toho moc, je to taky špatně. Jak apel na nesobectví, tak apel na sebepřijetí jsou na místě a nejsou v rozporu. Každý však klade důraz na jinou stranu téhož a uplatňuje se v poněkud jiném kontextu. Pokud jde o nedostatek ženichů, problém je ještě širší, než píšete. I jedinci, již se k sobě hodí a mají se rádi, často žijí nesezdáni. Ženit (vdávat) se prostě „není in“.
Jinými slovy – i asertivní muži, co vás osloví stejně snadno jako Mexičané, většinou nestojí o sňatek. Jejich cíle, jak doufám víte, bývají mnohem prozaičtější a na vzdělání nezávislé, to bych do toho nepletl. Jiný – vámi přímo nezmíněný – důvod je změna sociálních rolí a stírání „genderových“ rozdílů v současném, rozvinutém světě.
Muži ztrácejí maskulinitu, tedy jeden z hlavních předpokladů „dobývání“ žen, a ženy zase onu klasickou schopnost podvolení („pod čepcem“), takže si mnohdy vystačí samy bez chlapa a často i lépe. Takže navzdory vašim hypotézám klesá nejen sňatkovost, ale možná i „rozbíjení manželství“, protože za chvíli už nebude moc co rozbíjet; manželství holt nefrčí. Věřím však, že tak, jako v populaci hynoucí na sobectví se začne šířit „gen“ pro altruismus jakožto výhodný, vrátí se jednou šance vdavekchtivých žen zase zpátky do hry.
