V Česku spáchají sebevraždu čtyři lidé denně. Jak tomu předejít?
Sebevražednost je fenomén, jenž sice souvisí s duševními chorobami, ale je dán i mnoha dalšími okolnostmi, jako je ekonomická úroveň, religiozita, spotřeba alkoholu, rozvodovost, nezaměstnanost, geografie (světlo/tma, podnebí), životní styl aj.
Dobrý den,
na internetu se objevila zpráva, že u nás denně spáchají sebevraždu čtyři lidé. Takové výsledky jsou, vzhledem k velkému počtu psychologických a psychiatrických zařízení v ČR, udivující! Chci se zeptat: 1. Je údaj pravdivý? 2. Jsou vaše služby hrazené zdravotní pojišťovnou? 3. Je třeba doporučení jiného lékaře? Jsou-li služby placené pacientem, je jasné, že mnozí včas nepřijdou (jelikož není nikde uvedeno procento úspěšnosti léčby), je-li třeba doporučení, je jasné, že mnozí by dali přednost přijetí bez doporučení (neboť jde stále o choulostivou oblast, hlavně u mladších). Děkuji za odpověď, s pozdravem PhDr. M. F.
Nevím, koho myslíte adjektivem „vaše“, ptáte-li se na služby: mne? Národní ústav duševního zdraví? Psychiatrii? Resort zdravotnictví vůbec? Pokud jde o psychiatrii, pak lze odpovědět, že 1. údaj je pravdivý. V porovnání s minulostí na území ČR je ovšem nyní toto číslo téměř nejpříznivější v naší historii. Počátkem 70. let to bylo více než sedm sebevražd denně. V porovnání s ostatními zeměmi je sice horší než ve většině západních států, ale výrazně lepší než v zemích na východ od nás, respektive od Slovenska.
U nás je sebevražednost zhruba 15 dokonaných sebevražd na 100 tisíc obyvatel/rok. V celé Evropě něco přes 14. Záleží také velice na tom, jak se to zjišťuje a které zdroje použijete, proto se můžete setkat s různými údaji. Nejhůře je na tom v Evropě Litva (32,7), Lotyšsko, Maďarsko a Rusko (přes 20). Ale i ve Francii je tato hodnota nyní skoro 17, Belgie vykazuje přes 20, Slovinsko přes 21, Rakousko 16,4. Jsme tedy někde uprostřed, i když bohužel zaznamenáváme opět vzestupný trend.
2. Základní lékařská péče je ve všech oborech hrazena z veřejného zdravotního pojištění a je s podivem, že to při vašem vzdělání nevíte, vždyť také musíte být pojištěna.
3. Organizace zdravotní péče je u nás poměrně uniformní, tj. přístup ke specializované péči je až na výjimky přes praktického lékaře. Pokud jde však o akutní psychiatrickou pomoc, existují nízkoprahová centra krizové intervence, kam může přijít každý tak říkajíc z ulice bez doporučení lékaře. Jinak pozor, abychom si nepletli různé věci: sebevražednost není nikde na světě výsledkem pouze počtu zdravotnických (psychiatrických) zařízení či úrovně lékařské péče, proto ji nelze k jejich hodnocení používat.
Je to fenomén, jenž sice souvisí s duševními chorobami, z nichž se značná část nedostane k léčbě z mnoha důvodů, včetně podcenění potřeby psychiatrické péče ze strany společnosti (státu, politiků, veřejnosti, ovšem i osob v riziku), ale je dán i mnoha dalšími okolnostmi, jako je ekonomická úroveň, religiozita, spotřeba alkoholu, rozvodovost, nezaměstnanost, geografie (světlo/tma, podnebí), životní styl aj. Nic z toho nespadá do výlučné kompetence ani psychiatrie, ani zdravotnictví.
Navíc značná proporce sebevražd se zdravotnictvím, a tedy ani s psychiatrií přímo nesouvisí. Poučení z hlediska sociologického lze v tomto ohledu získat například v díle francouzského sociologa Émila Durkheima, Le Suicide (hoschl.cz/EEDR). Proto je poznámka o „procentu úspěšnosti léčby“ nelogická, neupřesníme-li, léčbu čeho máme na mysli.
