Nepoužívejme označení „vážná hudba“, je zavádějící a mnoho lidí odrazuje
Vzhledem k tomu, jak zavádějící a odrazující je označení „vážná hudba“, jsem všemi deseti pro, aby se nepoužívalo.
Dobrý den!
Nedávno jsem slyšela v rádiu rozhovor s muzikologem, který používal pojem „vážná hudba“. Když byl redaktorkou upozorněn, že někteří odborníci doporučují používat spíše pojem klasická hudba, protože ta může být i veselá, namítl, že klasická zase může být i romantická, což je stejně matoucí, takže on používá raději „vážná“. Co si o tom myslíte Vy (viděla jsem na Vašich stránkách, že se o hudbu hodně zajímáte).
Jana V., Kladno
Slyšel jsem ten pořad také. Tím muzikologem nebyl nikdo jiný než rektor Masarykovy univerzity v Brně Mikuláš Bek, jehož si velice vážím, a hudbě samozřejmě rozumí daleko víc než já. Přesto mne v onom rozhovoru překvapil stejný moment jako vás a troufám si panu profesorovi vehementně oponovat. Označení „vážná hudba“ jsem nikdy neměl rád. Připadalo mi strašně zavádějící, protože je použitelné snad jen pro několik pomalých vět ze symfonické a komorní tvorby a pro hudbu provozovanou v krematoriích.
Všechno ostatní je stejně veselá, smutná, rozjařená, hlubokomyslná, svůdná, odpuzující, lákavá, zpěvná, monotónní, silná, slabá, ladná, neladná, rozpustilá, soustředěná, vzrušující, meditativní a já nevím jaká ještě hudba stejně jako ve všech ostatních žánrech, lidovými písněmi (což mnohé nejsou vážné?) počínaje a popem či jazzem konče. Adjektivum „vážný“ označuje nositele přísného, rezervovaného, důstojného výrazu, postrádajícího živý, veselý projev.
Vážný může být člověk, povaha, nálada, hlas, výraz tváře aj. Také to může znamenat určitou důležitost, závažnost: vážná příčina, námitka, překážka, výstraha, situace, nebezpečí, známost, někdy i „závažnost“ (vážná choroba) či „váženost“ (je ve vážnosti). „Vážná“ ale v mých očích neoznačuje hudební žánr, byť se toto adjektivum v češtině dostalo v charakteristice hudby nesprávně do protikladu k hudbě neklasické, zejména tzv. populární. Obávám se, že v jiných jazycích takový úlet nenajdeme, snad s výjimkou ruštiny (классическая, ale i серьезная музыка), kde to ovšem byl původně protiklad k hudbě estrádní.
V angličtině se v opozici k hudbě populární, jazzové či country používá výhradně označení classical (tedy nikoli „serious“) a to zahrnuje hudbu renesanční, barokní, komorní, chorálovou, klasickou v užším slova smyslu (high classical, classical crossover), raně a pozdně romantickou, impresionistickou, expresionistickou, současnou aj. V němčině je to die Klassik (nikoli seriös, würdig či ernsthafte Musik), v italštině la musica classica (nikoli seria), ve francouzštině la musique classique (nikoli sérieuse).
Je tedy zjevné, že po světě se široce rozšířilo několik konotací slova klasický, z nichž jedna je prakticky vždy pro označení hudebního žánru a druhá pro označení kulturní epochy (klasicismus). Vzhledem k tomu, jak zavádějící a odrazující je – zejména pro mladou generaci, jež je převážně nevážná – označení „vážná hudba“, jsem všemi deseti pro, aby se nepoužívalo a aby se i v češtině, tak jako v jiných jazycích, ujalo pro tento žánr výhradně označení klasika. Až do doby, než někdo přijde na něco lepšího.
