Biometrické rozpoznávání obličeje lze často obejít jednoduchými triky. Mimika ale podstatně zvyšuje bezpečí
Jak fungují různé druhy biometrického rozpoznávání obličeje? A jaké mají slabiny? Obličeje obsahují poměrně velké množství specifických znaků, které je od sebe navzájem odlišují. Prakticky neřešitelnou výzvou pro biometrické systémy jsou tak pouze jednovaječná dvojčata s téměř totožným obličejem. Zde metody rozpoznávání obličeje selhávají a je nutné využít jinou charakteristiku - otisk prstu nebo strukturu duhovky.
Nejméně sofistikovanou metodou rozpoznání obličeje je ve 2D. Projekce prostorového obličeje do roviny s sebou logicky nese nevýhodu menšího množství informací (ztrácíme informace o zakřivení obličeje) a vyšší oklamatelnost.
Útočník, který chce získat přístup, může uspět i s pouhou fotografií tváře oprávněného uživatele. Ta například postačuje k odemknutí mobilu s aplikací, která pracuje se statickým snímkem. Některé mobily dokonce akceptují fotografii otevřenou na displeji!
Bezpečná je mimika
Řešením je využití mimiky. Aby svůj telefon odemkl, musí uživatel hýbat obličejovými svaly, například se mračit či usmát. Napodobení takových pohybů umějí jen humanoidní roboty (postačuje i robotický obličej se simulovanou lidskou tváří), které jsou pro normálního smrtelníka nedostupné.
Výhodou systémů pro 2D rozpoznávání je, že vyžadují pouze klasickou kameru, kterou máme dostupnou ve všech mobilních zařízeních.
3D rozpoznávání
Náročnější proces nastává u 3D rozpoznávání obličeje, které kromě specializovaných zařízení umí např. iPhone X a Kinect. Jejich 3D kamera nasnímá prostorová data obličeje a použije je k rozpoznání uživatele. K identifikaci pak slouží hloubková mapa – shluk bodů, který v prostoru reprezentuje obličej.
Může být doplněn o texturní informaci, kdy se obrazová data namapují na strukturu našeho obličeje. Na tomto 3D modelu se pak i sami poznáte, zatímco u pouhé hloubkové mapy vůbec nevíte, že jste to vy.
Autor je profesor na Fakultě informačních technologií VUT v Brně.
