Bisexualita: Zásadním ukazatelem je to, do koho je dotyčný schopen se zamilovat
Dobrý den, vážený pane profesore,
mám na Vás „jednoduchý“ dotaz. Vedeme s manželem spory, jestli může existovat bisexualita. Vzhledem k tomu, že lékaři uvádějí, že sexuální orientace je člověku dána, máme problém se shodnout, zda existuje něco mezi homo- a heterosexuální orientací. Byla bych Vám vdĕčná, kdybyste na naše spory dal pokud možno jednoznačnou odpovĕď.
Ing. L. Ch. Pardubice
Hned úvodem Vás zklamu, protože jednoznačná odpověď neexistuje. Položil jsem Váš dotaz přednímu sexuologovi, prof. Petru Weissovi, který na otázku, zda existuje pravá bisexualita, odpověděl: „Podle českých sexuologů neexistuje, podle zahraničních je politicky korektní říkat, že ano.“ Argumentaci pro první část odpovědi lze najít ve dvou článcích z našeho odborného tisku, jež se této otázce věnují.
Upozorňují především na to, že ze sexuologického hlediska musíme velmi striktně oddělovat sexuální chování a sexuální cítění. Mnoho lidí je sice orientováno homosexuálně, ale pod tlakem prostředí, kvůli svému náboženskému přesvědčení nebo jednoduše z potřeby neodlišovat se od ostatních se pokoušejí přizpůsobit heterosexuální většině. Ale i u nich platí, že přestože se na první pohled chovají heterosexuálně, neznamená to, že heterosexuální je i jejich orientace.
Právě o homosexuálech pokoušejících se o heterosexuální adaptaci a částečně i o heterosexuálech, kteří mají občasné homosexuální zkušenosti během života, mluvíme jako o tzv. bisexuálech. Vše nasvědčuje tomu, že zatímco bisexuální chování evidentně existuje, bisexuální orientace v pravém slova smyslu existovat rozhodně nemusí.
Klinické zkušenosti autorů uvedených článků svědčí totiž jednoznačně o tom, že pokud se bisexuální jedinec dostane do ambulance, ve většině případů je už ze základního vyšetření zřejmé, že se u něho jedná o ego-dystonní homosexualitu, tedy takovou, kterou dotyčný nepřijímá, neztotožňuje se s ní a pokouší se ji změnit. Důvodem tohoto nepřijetí bývá především skutečnost, že příslušnost k menšině, a to i k menšině sexuální, je i v relativně tak tolerantní společnosti, jakou je společnost česká, stále ještě handicapem.
Pro určení skutečné výchozí orientace je směrodatné nejenom hetero- či homosexuální chování, ale především masturbační představy (jakým fantazijním objektem se urychluje dosažení vyvrcholení), poluční (erotické) sny, kde se „cenzura“ uplatňuje nejméně, a vůbec nejspolehlivějším ukazatelem je to, do koho je dotyčný/á schopen/na se zamilovat. Pohlavní styk lze totiž mít s ledaským, ale zamilovanosti se nedá poručit. Tato čtyři kritéria nakonec většinou hlubinnou sexuální orientaci odhalí jako jednoznačnou, bez ohledu na to, s kým dotyčný/á sex ve skutečnosti provozuje.
