Neurochirurg David Netuka: Ženský a mužský mozek nerozeznám, mozek pijana ano
Nebudeme lidem vkládat do mozku čip, aby uměli čínsky. Ale časem bude nejspíš možné ovlivňovat patologické chování lidí, třeba násilníků. I tak vidí budoucnost svého oboru uznávaný neurochirurg, odborník „přes mozek“ David Netuka. Prozradil také, co bylo výjimečné na operaci mozkového nádoru lyžařky Šárky Strachové.
Je pravda, že se po operaci mozku mění někdy povaha, psychické ustrojení?
Jistě. Povaha se může změnit, obzvlášť po operaci rozsáhlého nádoru v čelním laloku. To se pak pacienti opravdu mohou chovat jinak, jsou třeba apatičtější anebo naopak. Měl jsem například pacienta, z něhož se po operaci stal bručoun, ale na druhé straně si manželka nemohla vynachválit jeho nový sexuální elán. Americký neurochirurg F. T. Vertosick nazval svoji knihu: Jakmile se vzduch dotkne vašeho mozku, tak už život není stejný.
Jak velká záhada je z pohledu současného lékaře mozek? Traduje se, že umíme ovládat jen desetinu jeho kapacity. To je nejspíš mýtus, že?
Ano, to je blbost. Názor se traduje proto, že jsme donedávna neměli metody, jak rozpoznat, co se v mozku děje. Máme řádově 20 miliard mozkových buněk a spojů mezi nimi je 300 miliard. Kdysi se mělo za to, že celý tenhle systém nemůže fungovat pospolu, že se využívá jen část a že jsou i němé oblasti mozku. Tohle jsou mýty z dřívějška, dnes nám pomáhá magnetická rezonance a další funkční vyšetřovací metody.
Dnešní lékař tedy dokáže poznat celý mozek?
Nedokážu všude rozpoznat jeho konkrétní funkce, vím však, že neexistuje část mozku, kterou bychom nepoužívali vůbec. Mozek je energeticky strašně náročné soustrojí, proto musí být využitý celý, příroda neplýtvá. Neumím říct, jestli přesně tento milimetr může za to, že Pepíček nebude vynášet odpadkový koš. Ale vím, že třeba právě tato oblast má něco do činění se sociálním chováním. Dnes už jsou studie, které ukazují, jaké oblasti mozku jsou aktivní při konkrétní činnosti. Představte si, že mě teď napojíte na magnetickou rezonanci a já se začnu učit hrát na klavír – příslušná část mozku bude na obrazovce blikat jako blázen, jak se jednotlivá centra lopotně propojují. Kdybych byl klavírní virtuos a spoustu úkonů dělal automaticky, tak to na rezonanci bliká slaboučce, protože mozek se tolik nenamáhá.
Tím chcete říci, že kapacitně je výkon našeho mozku nekonečný?
To ne, ale rezervy jsou velikánské. Dám ještě jeden příklad. Vezměme si oblast, jež se musí zapojit při hraní tenisu. U mě bude muset být mnohem rozsáhlejší než u Rogera Federera. A totéž platí v medicíně. Budu-li dělat operace pravidelně, moje kroky budou automatizované, čili se mi zapojí menší část mozku než někomu jinému. Vrátím se ještě k Šárce Strachové. Podobných operací děláme 120–130 ročně, můj mozek to tedy zvládne snáz než mozek lékaře, jenž to dělá jen pětkrát do roka. Jeho mozek se, lidově řečeno, vaří. Pokud chci zkrátka něco dělat dobře, musím to opakovat pořád dokola. Nechápu, proč si někteří doktoři ještě pořád myslí, že v medicíně není specializace až tak nutná a že my lékaři jsme jinačí než tenisté nebo fotbalisté.
Když tedy jako zkušený operatér stojíte nad obnaženým mozkem, poznáte, zda je ženský, či mužský? Máme v něm něco jinak?
Nepoznám. Existují studie, že ženský mozek je trošku menší, to ano, ale podstatné je, jak je zapojený. My muži a vy ženy zas tak jiní nejsme. Jsme jinačí v přemýšlení, ve vyhodnocování situací, ale ne tak, abychom mohli říci, že ženy mají míň mozkových buněk. To rozhodně ne. Poznám ovšem na první pohled, je-li pacient třeba hospodský povaleč, který čtyřicet let pije. Jeho mozek je scvrklý. Když odklopím kost, neuhádnu, jaké má IQ, ale poznám, že je toho mozku míň.
A bude někdy možné transplantovat právě mozek?
Jistá skupina vědců z Itálie skutečně tvrdí, že za pár let transplantace mozku možná bude. Když jsem o tom kdysi četl, tak jsem si pomyslel, že ti vědci jsou nejspíš psychiatričtí pacienti. Je to naprosto vyloučené! Pominu-li psychologickou a etickou rovinu věci, tak ani technicky to není možné.
Jsou vůbec nějaké hranice vašeho oboru, kromě etických? Budou vaši následovníci „vyrábět“ z lidí poloviční roboty?
Doufám, že já je vyrábět nebudu. Dříve byl náš obor zejména destrukční: něco odstranit, odříznout. Do budoucna budeme daleko více určitá centra popohánět k aktivitě, tj. stimulovat. Třeba vám trošku proměníme chování nebo váš psychiatrický profil. Dřív se dělala psychochirurgie — to se odřízl pacientovi kus mozku a řeklo se, že už není psychiatrický. Změnil se mu charakter. Znáte to z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. To by dnes už nikdo nedělal. Jsou centra, která mohou ovlivnit třes, poruchu pohybového vzorce, zkoušejí se centra pro depresi a mnohá další. Stejně tak se stimuluje mícha, zejména pro ztišení bolesti. V tomto kontextu máme výjimečný případ, kdy stimulace míchy u pacientky nevedla ke zmírnění bolestí, ale k sexuálnímu uspokojení. Bohužel to byl individuální případ, jinak by se náš obor dramaticky rozšířil…
Zahrajme si na sci-fi: bude jednou možné zasahovat do mozku tak, aby se změnily vlastnosti lidí? Například eliminovala agresivita či sexuální úchylky?
Myslím, že ano. My už dokážeme dráždit jedno centrum v mozku, ale center je celá síť. Jak už jsem řekl, můžeme sáhnout do části z 20 miliard buněk, ale jde o to, jak ten zásah ovlivní oněch 300 miliard spojení mezi nimi. Maličko se dnes dělají i psychiatrické diagnózy, i to chování, ale je to pořád v plenkách. Kam se věda posune, to nikdo neví. Pravděpodobně se budou neurochirurgicky řešit jen ty nejhorší případy. Nebudeme tedy vkládat do mozku čip, aby člověk uměl čínsky. Ale tak za deset dvacet let budeme přinejmenším schopni ovlivnit patologické chování – tedy i ty vaše násilníky, na něž se ptáte.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 15. června
