Hokejová ikona Jaromír Jágr slaví 46. narozeniny. Na ledě a v Česku. Jak je tohle vůbec možné?!
Jaromír Jágr včera odehrál vítězný zápas za Kladno proti Slávii a dnes slaví 46. narozeniny. Jedinou větou by se dal shrnout příběh posledních 48 hodin. Ale je v tom mnohem víc. Článků o tom, jak si kluk ze statku v Hnidousích podmanil hokejový svět, už bylo napsáno mnoho. Ale jak moc si vlastně podmanil Česko? A jaké plody sklízí po třiceti letech profesionální kariéry?
Je středa 14. února šest hodin večer. Na starém slávistickém stadionu v pražských Vršovicích se mačkají čtyři tisíce lidí. Spousta z nich má domácí sešívané či hostující kladenské dresy. Všichni ale čekají na jeden jediný moment, až hráč s číslem 68 vjede na led jako úplně poslední. Přiveze na lavičku svých několik náhradních hokejek ozdobených červenou lepicí páskou s černým křížkem pro štěstí, obkrouží led, párkrát vystřelí na bránu, protáhne v minulosti několikrát problematická třísla a přijede na úvodní vhazování.
Do poslední chvíle všichni doufají, že mu nebude nic stát v cestě. Že se jim skutečně splní sen a uvidí svůj hokejový idol hrát na vlastní oči. Pak to přichází. Puk letí na zem, centři se do sebe zaklesnou a hráč s číslem 68 na zádech se hrne do akce. V tu chvíli si celý stadion vydechne a chystá se užít si velkolepou podívanou, kterou pro ně připravil osud tím, že nejúspěšnějšímu českému hokejistovi všech dob dopřál tu nejhorší sezonu v NHL a umožnil mu návrat domů.
Během měsíce z NHL až do druhé nejvyšší české ligy
Jak je vůbec možné, že tenhle člověk je i v tolika letech stále hokejově aktivní a brázdí led druhé české ligy? Popisovat jeho neuvěřitelně silnou vůli a schopnost poslouchat vlastní tělo a podřizovat mu úplně vše by vydalo na knihu (a také jich o tom pár vyšlo). V tomhle nemá obdoby a svými tréninkovými dávkami inspiroval pěknou řádku spoluhráčů v nejrůznějších týmech NHL. Příběh jeho startu v druhé nejvyšší české soutěži se začal psát 1. července 2017, kdy mu generální manažer Floridy Panthers Dale Tallon, kterému dodnes fanoušci spílají, neprodloužil smlouvu. Po dlouhých měsících nejistoty pak zamířil Jágr do kanadského Calgary.
V Kanadě se měl začít psát další velký příběh. Vždyť česká legenda za klub ze země, která hokej vymyslela, nikdy nehrál. Jenže osud tomu chtěl jinak. Kvůli smluvním tahanicím zameškal přípravu, nedostal prostor v prvních dvou formacích a místní klima mu neulehčilo pozápasovou regeneraci. Pak přišlo tápání, zranění a konec. Jeho dosud poslední zápas v NHL se odehrál 31. prosince a 31. ledna už obouval brusle na domácím stadionu v Kladně.
Když jednadvacetiletý kluk vychytá mistra
Zpátky do přítomnosti. Běží druhá třetina, Kladno se Slávií prohrává 0:1. Když v tu chvíli si Jágr vezme puk a svým nezapomenutelným stylem jako vystřiženým z 90. let se prosmýkne kolem několika hráčů, zamíchá hokejkou a pokusí se zakončit. V roce 1992 hvězdného brankáře Chicago Blackhawks Eda Belfoura tímto způsobem překonává, tentokrát ho vychytal jednadvacetiletý slávista Dominik Frodl. Právě on se po třetí třetině culí a říká: „Ten zápas byl pro mě splnění snu. Pořád je to neskutečný hráč.“ I když ten večer prohrála Slávia dvěma smolnými góly 1:2, on ví, že odvedl dobrou práci. A že ho nepřekonal ani nelepší Evropan, který kdy měl brusle na nohách.
I když je slávistické publikum zaražené a vydýchává těsnou porážku v prodloužení, všichni se rychle proberou a fotí si Jaromíra Jágra. Vždyť tenhle večer se už nemusí nikdy opakovat. A tak i když se na ledě v Edenu bojuje o postup zpátky mezi elitu, kam oba týmy historicky patří, nikdo na to nemyslí. Všichni si pouze užívají fakt, že mohou vidět živoucí legendu na vlastní oči.
Pojítko mezi dolními deseti miliony a pražskou kavárnou
A tak to má s Jágrem každý, kdo kdy koukal na zimním stadionu na hokej. Tohohle hráče prostě na vlastní oči na ledě poznáte, i kdyby na zádech nenosil své ikonické číslo. A i když se internetové diskuze mohou plnit nadávkami na jeho adresu, jedno je jisté. Nepochází od lidí, kteří tohohle sportovce někdy viděli hrát na vlastní oči, ale od anonymních internetových křiklounů, kteří hned, jak dopíší hejt na Jágra, přepnou okno do jiné diskuze a pohoršují se nad Evropskou unií, cenou piva či zákazu kouření v hospodách.
Ať už Jágrovi totiž vyčítáte, co chcete, náklonnost k Rusku, špatný vkus na partnerky, lásku k hracím automatům či spolupráci s Andrejem Babišem, nemůžete mu upřít, jaký vliv má jeho hokejové umění na český národ. Dodnes je on tím důvodem, proč rodiče malých kluků vstávají ve čtyři ráno, vezou své děti na zimní stadion, kde hodinu a půl mrznou při tréninku, kupují drahou výstroj a jezdí na zápasy okresních přeborů. On je důvodem, proč jeho spoluhráči i protihráči v druhé nejvyšší české soutěži najednou nachází netušené schopnosti a snaží se před ním předvést. On je tím důvodem, proč se zapomíná na uměle budované rozdíly mezi „dolními deseti miliony“ a „pražskou kavárnou“, kdy si společně všichni namalují vlaječky na tváře a vyrazí fandit do nejbližší hospody či v případě boje o medaile na co největší náměstí.
30 let pod drobnohledem celého národa
Jágr je výrazem našeho národního sentimentu. On nás totiž na rozdíl od politiků či umělců nikdy nezklamal. Vždycky byl nejlepší, svými tykacími rozhovory vždycky přesně pojmenoval, proč se nedaří, říkal věci na rovinu, bavil svými srandičkami a ukazoval, kam se může každý z nás dostat, pokud tomu, co dělá, obětuje opravdu vše (včetně osobního života a rodiny). Ukázal, že se z devatenáctiletého floutka, který nechce jezdit reprezentovat svou zem, může stát tahoun týmu a národní symbol. Byl zkrátka 30 let pod drobnohledem deseti milionů lidí. A obstál.
Nic z toho si ale on sám nepřipouští. Na střídačce kladenských rytířů sedí neklidně, sleduje hru a naskakuje na led každou druhou minutu. Nefňuká, že se mu zatím nedostává důstojných závěrečných poct na sklonku jeho kariéry. Nelituje, že se mu ve všech statistikách nepodařilo dojít až na vrchol. Nereaguje na žehrání několika diskutérů, že měl končit na vrcholu. Nechce být prezidentem, politikem. Drží se toho, co mu jde nejlépe. Všechno bere tak, jak přichází. Baví sebe i fanoušky a čtyři tisíce lidí mu na slávistickém stadionu aplaudují ve stoje.
2000
V roce 2000 se v Edenu loučil s kariérou Vladimír Růžička. Jaromír Jágr se tehdy v Pittsburghu trápil. Čelil kritice, zámořští novináři na něm nenechali nit suchou a v Česku se zase propíral jeho vztah s Andreou Verešovou. On i přesto přijel, dal dohromady Jágr tým plný hvězd a vyzval Růžičkův manšaft složený ze slávistických legend. I když v zápase o nic nešlo, on předváděl jednu kličku za druhou, dal první gól a v zápase, který tehdy skončil 12:12, přiváděl zaplněný Eden do varu.
Před zápasem se navíc stihl vyfotit s jedním desetiletým klukem, hokejistou HC Děčín, pro kterého byl tehdejší osmadvacetiletý útočník hokejovým idolem číslo jedna. A o 18 let později tenhle kluk, nyní už stejně starý, jako byl tehdy Jágr, sedí opět v zaplněném Edenu a píše tento článek. A stejně jako tehdy ho tenhle hokejový velikán udivuje. Tak všechno nejlepší a na podzim snad naposledy v NHL na viděnou.
