Co je na svobodě nejtěžší? To vypraví muž, který byl 30 let ve vězení za vraždy, které nespáchal
„Musel bych vědět o čem,“ říká nám režisér Jan Hřebejk v březnu. Na minutový film potřebuje nápad. Silný příběh. Téma. Důvod. Přesah. Ozývá se znovu koncem května: „Zajímá mě kauza nespravedlivě odsouzeného Romana Ševčíka,“ mluví o oběti zřejmě největšího justičního omylu po sametové revoluci. Tento muž strávil ve vězení 30 let, od srpna 1989 do letošního března. Za vraždy, které nespáchal. Na svobodě je jen minutku, tři měsíce.
Na fotkách u rozhovoru Romana Ševčíka s kolegyní Adélou Knapovou, jenž vyšel v letošním Reflexu č. 13, vidíme slabého, unaveného muže s protézou a podlomeným zdravím; v jeho osmačtyřiceti letech mu chybí většina zubů.
Uvažujeme tedy, že by celý štáb (zvukař, kameraman a režisér Jan Hřebejk) odjel k Brnu, kde Roman Ševčík bydlí i s přítelkyní Lenkou, zatím provizorně, v hotelu; než si, jak doufá, zařídí byt.
Já do tý Prahy přijedu!
Nakonec volíme variantu zdánlivě jednodušší: přivézt hlavního aktéra do Prahy a vzít jej na střechu Lucerny, režisérem Hřebejkem vybranou lokaci. Zveme pana Ševčíka do romantického exteriéru, na natáčení a na pivo, na jednu z nejkrásnějších, nedávno veřejnosti zpřístupněných střech s výhledem na Pražský hrad. „Radši bych, abyste přijeli na Moravu,“ říká mi při našem prvním telefonátu. Ještě v ten den ale volá znovu, s hlasem o poznání odhodlanějším: „Víte co? Já do tý Prahy přijedu!“
Jenže: nemůže cestovat vlakem, chodí špatně a o berli. Do centra Prahy jej musí odvézt objednaný brněnský autodopravce. „Nechcete vzít s sebou přítelkyni, že byste si udělali výlet?“ nabízím mu. Když už máme to auto. Lenka, jež na Romana Ševčíka čekala celých třicet let, od svých šestnácti, ale nemůže: její postižený syn, ač je mu sedmadvacet, nesmí zůstávat doma sám. Jsou rodiny, kterým osud naloží víc, než se zdá uvěřitelné.
Jen pro zdravý lidi
Scházíme se u Velkého sálu Lucerny: vedle štábu Honzy Hřebejka jsou tu John Bok a Václav Peričevič ze Spolku Šalamoun, jenž byl založen v roce 1994 a dodnes hraje zásadní roli v případech, kdy je podezření na chybné soudní vyšetřování nebo rozhodování. Právě lidi ze Šalamounu dostali našeho hlavního hrdinu z vězení; pomáhají mu doteď.
Roman vypadá mnohem lépe než na fotkách v březnu, kdy byl jenom týden po propuštění. „Lenka se o mě stará, dala mě dohromady hlavně psychicky,“ vypráví a je rád, že má kolem sebe „svoje“ lidi: k těm kromě přítelkyně patří právě tým Šalamounu a taky jeho učitelka ze základní školy, stále skálopevně přesvědčená o jeho nevině.
Přicházíme k páternosteru, výtahu, který nezastavuje. Podle štítku byl vyroben v roce 1977 chrudimskou Transportou. „To je jenom pro zdravý lidi,“ říká chladně a zcela lhostejně sekuriťák a ani John Bok, jenž tu dělal tři roky správce a ví, že se výtah zastavit dá, nezmůže nic; Roman Ševčík i se svou umělou nohou, potaženou punčochou, šlape s berlí pět pater pěšky, rok 2019 nebo 1977, to máte jedno, tahle země prostě neni pro nemocný…
Výstup trvá a je náročný; Roman Ševčík má astma a ve tváři občas výraz štvané zvěře. Až přímo na nově otevřené střeše stojí tamní manažer Petr, ne náhodou v tričku Supermana. S úsměvem vynese Romana v náručí až na malý střešní plácek, kde už je dávno perfektně připraven Jan Hřebejk a technika na natáčení. Jde to snadno; Roman je lehký jako pírko.
V kriminále si všichni tykaj’
Jana Hřebejka si vážím, naše přátelství trvá čtvrtstoletí, ale při práci jsem ho nikdy neviděla; ráda jeho pověstnou přátelskou atmosféru při natáčení zažiju právě teď a tady. Protagonista se v klidu posadí a nabízí režisérovi tykání, vždyť „v kriminále si všichni tykaj’“. „Na placu taky,“ odtuší tvůrce a rozvážně, lidsky a jednoduše se ptá: Co je na svobodě nejtěžší? Jaká byla nesvoboda v kriminále? Kdo Romanovi celou dobu věřil?
V tuhle chvíli nevíme, co z půlhodinového Romanova vyprávění skončí ve střižně ve výsledné minutce svobody, ale jako základ pro celovečerní dokument je rozhovor s mužem, jemuž bude za rok padesát a začíná poprvé žít dospělý život, fascinující. „Nejvíc mě nakoplo, když jsem už nemusel nikoho poslouchat. Nikdo mi už neříká: ,Teď se půjdeš vyčurat. Teď se půjdeš najíst. Teď půjdeš spát.‘ Můžu jít třeba v sedm hodin večer ven a vrátit se v deset! Tohle je pro mě největší. Že jsem si to mohl zažít,“ říká před třemi měsíci propuštěný vězeň. Přesně na den před 30 lety, 15. června 1989, ho poprvé zmlátili za to, že se nechtěl přiznat. „Řekli mi tehdy: ,Víš, kam jedem? Na Leninku. Víš, jak se tomu říká? Poslední zastávka před hřbitovem. Tak si rozmysli, co nám řekneš,‘ a pak mě zbili,“ vzpomíná na návštěvu brněnské vyšetřovny pět měsíců před sametovou revolucí. Vzpomene i na psychiatrickou léčebnu: „Tam mi poprvé řekli: ,Posaďte se, pane Ševčíku,‘ a jednali se mnou jako s člověkem…“
Cítit se jako člověk
Je sobota sedm hodin večer, jeden z nejkrásnějších, slunných dnů letošního roku. Sedíme na střeše mezi lidmi bezstarostně popíjejícími letní drinky a myslím, že se Roman Ševčík jako člověk právě teď cítí. Režisér Jan Hřebejk si dává taky pivo, je tu i John Bok a Václav Peričevič, kteří mají pro Romana Ševčíka laptop, s nímž si bude moci začít hledat práci. „Viděl jsem Pelíšky, měli jsme ve vězení kulturní místnost,“ říká mi pyšně muž, který se zas o kousek víc vrátil do života. V léčebně se při vycházkách učil celý rok a půl smysluplně nakupovat, protože „ty obchody, co jsou dneska, za mě vůbec nebyly!“, a už zvládá i šetřit.
Před osmou vracíme Romana Ševčíka do klimatizované dacie, tvůrčí tým v čele s Janem Hřebejkem právě věnoval symbolický honorář 3000 Kč přímo na nedávno otevřené, transparentní konto, jež má Romanu Ševčíkovi pomoci, aby neskončil jako bezdomovec. Největší noční můra české justice totiž ještě není u konce; díky Janu Hřebejkovi a filmu Moje svoboda má teď i unikátní filmové svědectví.
