Bohumil Pečinka: Hlavní signál senátních voleb? Babiš je sám jako kůl v plotě
Krátce k výsledkům druhého kola senátních voleb. Na prvním místě skončili Starostové a nezávislí (STAN), kteří obhajovali čtyři mandáty a nakonec získali o šest navíc. Druhá ODS měla v sázce dva mandáty a získala pět. Třetí lidovci o tři senátorská křesla přišli. Menší strany a hnutí pak získaly nebo ztratily jednotky mandátů, což přeměnilo horní komoru parlamentu téměř čistě v opoziční těleso. Co byl ale hlavní signál voleb?
Dalo by se to shrnout do sedmi slov: Babiš je osamělý jako kůl v plotě. Do druhého kola senátních voleb šlo osm jeho kandidátů, ale těsně zvítězil jen jeden (okres Karviná). ANO dosáhlo stejně bídný výsledek jako před dvěma lety, kdy z 27 senátních obvodů získalo rovněž jeden. Tyhle volby jsou pro hnutí ANO jasným signálem: nikdo, kromě voličů ANO, nejde ve druhém kole volit ANO. Kdybychom tento poznatek aplikovali na krajské nebo sněmovní volby, museli bychom říct: Babišovo hnutí je schopné nadále vítězit, ale má malé šance spolupracovat s dalšími koaličními partnery. To se jednoznačně ukazuje v povolebních vyjednáváních v krajích.
Už několikáté volby po sobě ukazují, jakoby se voličský svět rozpadl na ty, co volí ANO, a na druhé, co je nenávidí. Připomíná to slavný článek Karla Čapka, s názvem Proč nejsem komunistou. Pěkně zde vysvětlil, že nebýt komunistou je něco víc, než nebýt lidovcem nebo socialistou, je to jisté krédo a postoj. Podobným krédem je dnes nevolit ANO.
Jestli volíte lidovce nebo STAN, o to se v hospodě s nikým nepohádáte a vlastně to názorově tolik neznamená. Když řeknete, že volíte nebo nevolíte ANO, zní to jako program. Babišovo hnutí je prostě zakleto ve své stabilní volební podpoře, díky níž může příští volby do Poslanecké sněmovny vyhrát. Stejně je však zakleto ve svém nulovém koaličním potenciálu.
Značka ČSSD je totálně mrtvá
Největší volební sešup tentokrát zažila ČSSD. Ještě před senátními volbami v roce 2018 měla nejsilnější senátorský klub (25 členů), v letech 2018-20 už čtvrtý nejsilnější (13 senátorů), ale dnes už nemůže sestavit samostatný klub o pěti lidech. Problém ČSSD je hlubší a nejde jen o náhodný výkyv. U moci je dnes generace třicátníků a začínajících čtyřicátníků z řad bývalých Sobotkovců, která povylučovala a vytlačila střední a starší generaci, která nemusela být dokonalá, ale nějak vyjadřovala a reprezentovala zájmy zaměstnaneckých a dělnických vrstev. To, jak ČSSD nejdříve tradiční sociální demokraty typu Zdeňka Škromacha vytlačila ze svého středu a nahradila je generací asistentů bývalých poslanců, se propsalo do jejich dnešní DNA.
Ministerská trojice Hamáček-Petříček-Maláčová je přesně ten typ dorostenců, co nikdy jinde než v politice nepracovali a myslí si, že tradiční voliče osloví, když jim přerozdělí pár tisíc z rozpočtu navíc. Přitom hlavní problém je, že se zájmově i symbolicky od svých bývalých voličů odpojili a dnes už zastupují jen sami sebe. Prohra v superlevicových obvodech, kde od roku 1996 vítězila jen ČSSD (Chebsko, Pelhřimovsko, Karvinsko) je obrazem jejich dnešní zkázy.
Značka ČSSD je prostě totálně mrtvá a pomůže jí jen resuscitace v úzké spolupráci s jinou stranou. Cesty jsou dvě. Jedna směrem k pirátům a druhá ke komunistům. Buďto chtějí budovat progresivní levici, anebo se vrátit k tradičním a levicově nostalgickým voličům. Třetí cestu nemají.
