Jefim Fištejn: Zítra se nebude tančit nikde
Smutný je pohled na rozjásané tváře budoucích obětí. Naposledy lidstvo tak jásalo na Silvestra roku 1960. Bral jsem tehdy teprve rozum a líbily se mi obrázky v novinách. Proč je v Havaně tak veselo, svítí barevné žárovky a sebevědomí a statní „barbudos“ na náměstích tančí sambu s krásnými dívkami, zatímco u nás panuje nekonečná šeď a vládnou nevábně vypadající komunističtí geronti? Hlupáčku, řekl mi na to zkušený tatínek. Vždyť jsou mladší. Sociální zákony nikdo nezrušil.
Bylo to poprvé, kdy země, kam vstoupila totalita, zrůdně dostala přezdívku Ostrov svobody a koktejl se jmenuje doteď Cuba libre. Orwellův vtipný aforismus „svoboda je otroctví“ ztratil jakoukoli vtipnost a stal se suchým popisem reality.
Za rok odteď dostanu nápad zužitkovat v nějakém textu parafrázi fousaté anekdoty: „Ptá se Rus Američana: A svobodný tisk u vás máte? Máme jenom svobodný tisk, pochlubí se Američan. Veškerý nesvobodný byl dávno zakázán.“ Z Ministerstva pravdy nato dostanu přípis, že text byl vymazán, neboť porušuje pravidla společenstva. Jakého společenstva? Jaká pravidla? Automat nemá funkci „vysvětlit“.
Jen nepoučitelně naivní si může myslet, že americký zvrat je dočasným výkyvem a že střídání postav v Bílém domě bude vesele pokračovat jako dosud. Jednotka dočasnosti je stále ještě jeden furt. Střídání stráží je atributem obstarožního pojetí demokracie. Žádná z totalit neodumřela vlastním vývojem – ani v KLDR, ani ve Venezuele. Tam, kde se zbořila, bylo to jen a jen zásluhou existence silné americké alternativy. Příště žádná taková alternativa nebude.
Prezidentka Harrisová má před sebou léta úmorné práce, leč zvládne ji rychleji než jiní v minulosti, neb existuje napracovaná zkušenost a přesné rozkrokování. Vláda jediného správného názoru nám vzniká před očima – stačí se podívat na to údernické tempo, s jakým sociální sítě mažou reakční účty. To dá rozum: proč šířit názory, které poškozují pokrokový vývoj na zeměkouli? Převzetí silových ministerstev a brzké vytvoření nějaké lokální podoby Čeky zajistí slíbenou jednotu amerického lidu. Už ho nikdy a nic nebude štěpit. Jednota v letech míru je vždy neklamnou známkou vnitřně nekonfliktní a tudíž nekonkurenční společnosti. Jenže nebude s kým konkurovat. Logické vysvětlení toho, proč stav obecného blaha je podoben horizontu, který se nám tím více vzdaluje, čím více se k němu přibližujeme, je záležitostí hrubě rutinní. Nejdřív tomu brání silný odpor zpátečnických živlů, který je třeba nemilosrdně překonat, pak budou dlouho na vině objektivní okolnosti – třeba reakční povaha zemského podnebí, kterou rovněž bude třeba zlomit. Prosperitu jako cíl navždy nahradí neměřitelná rovnost.
V oblasti zahraničních vztahů je to také jasné jak facka. Novému kurzu brzy padnou za oběť nepřizpůsobiví: třeba Taiwan, Izrael a jiní zrádci. Jen hodně krátkozrací si mohou myslet, že nová administrativa bude nějakým způsobem umravňovat velké diktatury typu Číny nebo Ruska. Než dojde k permanentní válce mezi třemi totalitami, jak to předpověděl jasnozřivý Orwell, jehož díla budou hořet na náměstích jako první, nastane období dojemného sbližování. O Číně vetchý Biden vždy mluvil vlídně, pokrokovou diktaturu zbytečně neprovokoval nemístnými námitkami. „Restart“ přátelských vztahů s Ruskem stařičký mocnář zkoušel již za Obamy. V posledních týdnech mu ruský partner nejednou připomínal, že patří k jedné krevní skupině a jejich světonázory mají společné kořeny v marxismu. V říjnovém televizním rozhovoru Putin připomněl případné nové americké moci, že Rusko, tehdy ještě v podobě Sovětského svazu, vždy fandilo utlačovaným Afroameričanům a vůdkyně „Černých panterů“ Angela Davisová byla a zůstává uctívanou postavou obou spřízněných ideologií. Není mezi nimi sebemenší důvod pro ideový rozbroj – než přijdou nesmiřitelné geopolitické zájmy.
Také postava pro povinné „hodinky nenávisti“ je daná. Je to zrzavý a politicky nekorektní šašek Trump, neslučitelný se zítřejším zglajchšaltovaným a sterilním světem. Ve společnosti povinné zvířecí vážnosti Trump svádí k úsměvu. K vesměs lidským pocitům, které se nedají vecpat do futrálu všeobecné tolerance. Co je taková tolerance? Je to ulomení všech hrotů, smazání určitých tvarů, je to absolutní dobro nerozlišitelné od pozadí kvůli nepřítomnosti zla, svět beze stínů a polostínů, k smrti nudný a nezáživný. Svět, kde nejde urazit a urazit se. Trump rozhodně nepasuje tam, kde panuje ideál snášenlivosti, která ohoblovává rozdílnosti až k naprosté uniformitě, až na vyhlazenou a vybílenou dřeň. Bude to planeta, kde ohyzdné bude pokládáno za „alternativně krásné“, tupé za „alternativně chytré“ a ženy budou povinně vnímány jako „menstruující bytosti“. Bude to nejnudnější ze všech planet galaxie.
Každý silný názor, každá jasná pozice vždy někoho uráží, někoho se dotýká. Vyslovit nebo popřít nějaký postoj znamená někoho se nepříjemně dotknout. Úplná politická korektnost je vždy průměr, rutina, nehybnost, rozblácenost. Je vetchá a neúchvatná jako Biden. Trump je lidský, voní člověčinou a každý smí mít pocit, že je chytřejší než on. Upřímně nadává a upřímně se uráží. Zcela nekorektně má rád krásné ženy a je to na něm vidět. Ti, co přicházejí, už budou vonět jen jako proticovidová dezinfekce. Jejich projev nebude urážlivý, protože stroje nemluví jako hulváti. Trump byl poslední Don Quijote soutěživé demokracie, která se lišila od demokracie socialistické asi tak jako se křeslo liší od elektrického křesla. Jako rytíř smutné postavy chtěl válčit sám proti všem: proti všemocným médiím, proti velkému kapitálu, proti Silikonovému údolí. Až bude vynulován, bude hodně scházet těm, kdo přežijí.
Jako sloupkař musím bez mučení přiznat, že není možno říct cokoli výmluvného, šťavnatého, jadrného, aniž by jeden někoho neurazil. Formát doslova předpokládá vysokou pasionaritu, vášnivost nebo aspoň jejich imitaci. Zakladatelé žánru doslova zakazovali píšícím být studenokrevnými tvory. Kdo ještě, kromě těch, v kom klokotá vášeň, jsou schopni nahlédnout do našich lhostejných bělem a pro naše dobro pustit žilou a zbavit se hnisu? Ve světě vítězné korektnosti a tolerantnosti povolání publicisty zajde na úbytě jako třída. Už nyní je to vzácné cirkusové číslo.
Kdo se chce přesvědčit o pravdivosti této předpovědi, nechť si vystřihne tento sloupeček a pečlivě si ho schová. Tak pečlivě, aby ho nenašli při domovní prohlídce.
