Všechno, co chcete vědět o prezidentské volbě, ale bojíte se zeptat
Přímá volba hlavy státu byla do české ústavy vložena nedávno a trochu uměle. I proto také při jejím, již třetím použití stále panují omyly, jak konkrétní dvoukolová volba funguje, jakou logikou se řídí a co všechno mohou být její chtěné i nechtěné následky.
První kolo přímé prezidentské volby v tomto formátu totiž funguje spíš jako určitá forma primárek. Voliči si standardně vybírají toho, kdo je jejich názorům nejbližší, a méně zohledňují taktickou volbu a to, jak velkou má dotyčný kandidát šanci postoupit do druhého kola. Hlasují proto v principu pozitivně, tedy pro někoho, a nikoli proti někomu.
Mezi sebou
To ale přesto vede k dost tvrdým soubojům v jednotlivých částech kandidátského pole. Názorově blízcí kandidáti si musí hodně konkurovat, a dokonce jsou nuceni na sebe z logiky věci nejvíce útočit, protože bojují o podobné voliče a jde jim o to, aby se na úkor podobně laděných kandidátů dostali do druhého kola.
To jsme opakovaně sledovali třeba na francouzské pravici při volbě exprezidentů Jacquesa Chiraka nebo Nicolase Sarkozyho. Ostatně tahle logika dvoukolové prezidentské volby u nás teď neodvratně vede k tvrdému souboji mezi tábory Petra Pavla a Danuše Nerudové.
Nedělní průzkum sice ukázal, že rozdíly mezi první trojicí – Babiš, Pavel, Nerudová – nejsou velké, ale je třeba ho číst tak, že zatímco Babiš maximalizuje hlasy v rámci jednoho voličského bloku (ve zkratce „zemanovsko-babišovské levice“), Pavel a Nerudová zatím bojují o stejné voliče nebabišovského tábora.
Odtud pramení první „strkanice“ mezi oběma nestranickými kandidáty, ať už jde o Pavlovu komunistickou minulost, na kterou Nerudová nepřímo poukazuje, když zdůrazňuje, že ona minulost řešit nemusí, nebo naopak rozmíška kolem účasti Nerudové na nepolitickém pochodu během oslavy 17. listopadu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
