Danuše Nerudová vyvezla do kampaně svého syna. Může jí to pomoct, nebo dopadne jako Paroubek?
Nevím, jak dlouho trvalo poradcům Danuše Nerudové rozhodnout, že do kampaně zapojí i její děti. Je to těžká volba, museli zvážit, jestli jí to přinese kladné body, nebo si naopak lidé řeknou, že tahat ratolesti do ne úplně pěkného předvolebního boje je výrazem slabosti, vypočítavosti nebo populismu. Třeba si na to nechali udělat výzkum, vím já? Ať tak či onak, jak to dopadlo, už víme.
Danuše Nerudová natočila klip, v němž veze v autě svého desetiletého syna do školy. Někdo ze škarohlídů si dal práci a ze záběrů zpoza oken auta vyměřil na mapě reálnou cestu jejího automobilu, která by se dala označit za podobně bizarní jako celé tažení někdejší rektorky Mendelovy univerzity na Hrad. Ale o to nejde, prezidentská kampaň je samostatný žánr. Vzpomeňme třeba, jak kandidát Jiří Drahoš (kampaň 2017) stahoval králíka nebo Jan Fischer (2013) nechtěl vylézt z okna své chalupy.
Neříkejme „to nejde“
Jak konkrétně tedy probíhá dvouminutovka Nerudové? Řídí auto. Rádio hlásí, že Danuše Nerudová sesbírala potřebný počet podpisů ke kandidatuře. Danuše vypíná rádio (pozor, nemá ovládání na volantu, zjevně levnější model), usměje se a obrátí svůj zrak na zadní sedadlo na syna. (Nebezpečný manévr oba přežijí, auto nehavaruje.) Ten bere do ruky desky s papírem, na kterém je vytištěn scénář klipu, možná i celé kampaně. Začíná předčítat:
„Kde bude za pět let naše země?“ (To nebezpečně připomíná úvodní větu z personálních pohovorů: Kde se vidíte za pět let? Ptají se manažeři, kteří většinou ani netuší, co bude zítra nebo za týden.)
„Žijeme v těžké době, ne všem se daří dobře.“ (Univerzální věta, kterou může říct kdokoliv, kdykoliv, kdekoliv.)
„To ale překonáme.“ (Jak? Počkejte tři věty…)
„Mám jasnou vizi. Energii a víru v naše schopnosti a pracovitost. Když přestaneme říkat „to nejde“, povede se lépe nám všem. (A je to tady. Že jsme na to nepřišli dříve. Zkusme se někdy ovšem zeptat Danuše Nerudové, která vehementně podporuje New Green Deal, jestli půjde po roce 2035 koupit normální auto se spalovacím motorem… Já vím, zlá slovíčka.)
„Chci moderní zemi, která nepřešlapuje na místě a lidem se v ní daří.“ (Čo si představujete také oné, keď země prešlapuje na miestě, Kefalín?)
„Tak jsem tady. Ahoj.“ Kluk vystupuje z auta a odchází do školy. Ještě předtím si ovšem znovu prohlédne papír od maminky. Vpravo dole vidíme namalované červené srdíčko. Tvrdý úder na solar konkurence – ti na svých materiálech nic takového jistě nemají. Dovedete si představit havlovské srdíčko na billboardech Andreje Babiše nebo generála Petra Pavla?)
Videem zaznívá zvonek (asi školní) a klipu je konec. Tedy skoro. Objeví se ještě Danuše Nerudová s hromadou tleskajícího komparsu v pozadí a opakuje, co bylo řečeno jejím desetiletým synem. Ale má to pointu. Ona na rozdíl od manažerů, řídících personální pohovory ví, kde za pět let budeme: „Za pět let musíme být dále,“ říká.
No, nevolte ji, zlatíčko z Brna.
Kdo z vás to má?
Tahat do politických kampaní příbuzenstvo je ovšem oblíbenou tradicí nejen u nás. Jen byste ho neměli mít až příliš rozvětvené, aby se vám během natáčení roztomilých spontánních videí nestalo, že zapomenete, kdo z těch děcek je vlastně kdo, jak se jmenuje. Což se mimochodem přihodilo i současnému americkému prezidentovi Joe Bidenovi, když si spletl vnučku se svým mrtvým synem.
Jsou země, kde vám neuspořádaný rodinný život může politickou kariéru zhatit, jiné kultury zase dovolují uspět vysloveným komikům, sukničkářům nebo zjevným hochštaplerům. Jsem přesvědčen, a nikomu to samozřejmě nevnucuji, že naše v dobrém slova smyslu liberální, a ne bigotní prostředí nějaký ten rozvod, bulvární spekulace o milence nebo milenci, hraná (nebo nehraná) veřejná vulgarita nemůže politické kandidáty nijak zvláště poškodit. Jen se nic nemá přehánět. Z jedné i druhé strany.
Což se před dvanácti lety například přihodilo předsedovi sociální demokracie Jiřímu Paroubkovi, který polepil zemi billboardy se svojí tehdejší paní Petrou Paroubkovou a miminkem, objížděl s ní mítinky, když ještě byla těhotná; zkrátka učinil ze svého tehdejšího rodinného štěstí tak tvrdou a nedílnou součást své politické kampaně, že když si z ní tehdy Reflex dovolil udělat srandu na obálce nebo v Zeleném Raoulovi, pořádal kvůli tomu mimořádné tiskové konference a podával na náš časopis žaloby, z nichž některé končily až u Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Všechny prohrál, stejně jako jeho rodinná karta nesehrála kýžený efekt pro úspěch v parlamentních volbách. Nakonec tak skončila nejen jeho politická kariéra, ale v kotrmelcích, připomínajících slavný film Válka Roseových, dopadlo i jeho plakátově vzorové manželství.
Co z toho plyne?
Že někdejší Paroubkovo heslo „Naplňme sny našich dětí“ je podobně prázdné a duté jako Nerudové „Za pět let musíme být dále“ nebo „Přestaňme říkat nejde to“.
Na druhou stranu, není dítě jako dítě. Kdyby chtěl natočit předvolební klip v autě se svým synem Andrej Babiš, byla by to jiná káva než brněnská selanka Nerudové. A mohli by klidně jet na dovolenou na Krym… „Přestaňme říkat, že to nejde. A vím, kde budeme za pět let.“
Ale kdo jsem já, abych mu zadarmo radil.
