Exministr školství Petr Piťha: Jen dva prezidentští kandidáti jsou relevantní – senátor Fischer a generál Pavel
Nepochybuji, že si každý dovede udělat sám úsudek na téma prezidentských voleb. Jako dlouholetý pozorovatel české společnosti bych chtěl ale zdůraznit, že přímá volba hlavy státu je nešťastná. Když už ji máme, považuji za relevantní pouze dva kandidáty – generála Petra Pavla a senátora Pavla Fischera. Proč?
Přímá volba není šťastná
Začnu tím, že přímá volba prezidenta nebyl šťastný krok. Závažnost leží v tom, že jsme se stali současně demokracií parlamentní i prezidentskou a prezident se stal nekontrolovatelnou neřízenou střelou. Dalším, co to přineslo, je, že dříve jsme věděli, která strana v parlamentu kterého kandidáta navrhuje a podporuje. Dnes to nevíme a za kandidáty stojí nedohledatelné a hlavně neprůhledné mafie. Dokladem neblahého stavu je bezprecedentní situace v Kanceláři prezidenta republiky počínaje deset let trvajícím fungováním pana kancléře a konče velezrádnou skartací materiálu k případu Vrbětice. Většině občanů se přímá volba přesto líbí, protože mají pocit přímého vlivu na dění ve státě.
V souvislosti s prezidentskými volbami je třeba se zamyslet nad stavem práva v naší zemi. Jen na okraj upozorním, že se všichni stále soudí. To je projevem všeobecné nedůvěry, a tudíž morální krize společnosti. Dalším problémem je nekonečné odvolávání, takže (s ironickou nadsázkou) se spor o diskriminaci zaviněnou sousedstvím skříněk ve školní šatně řeší na mezinárodních evropských soudech. Konečně jde o tak neurčitou dikci zákonů, že mají několikerý výklad, a soudce si náhodně jeden vybere.
Moc médií, rozdělená společnost
Dále bych chtěl upozornit na libovůli médií, která uspořádala některé diskuse kandidátů v předvečer voleb tak, že nejprve proběhla debata „slabších“ kandidátů jako předzápas dorostenců a až poté debata „silnějších“ kandidátů. To rozděluje společnost na občany menšího významu, respektive bez vlivu, a na občany plnohodnotné, kteří rozhodnou. Takto provedené debaty by mohly mít smysl, pokud by jejich výsledek vedl k volbě kancléře, kterého by si nevybíral zvolený prezident sám. Vítěz ze silnějších – prezident, vítěz ze slabších – kancléř. Nic takového ale volební zákon neobsahuje. Média se takto organizovanými debatami staví do role rozhodčího. Podstatné ale je, že se tím otevřeně deklaruje právo médií na manipulaci s veřejností. Přímá volba prezidenta ji dává do rukou médií. Dohodnou-li se silná média, že v čele státu má stát zmrzlinářka z Lízanic u Neveklova s neúplným základním vzděláním nebo číšník s výučním listem z kuchařského učiliště ze Šlapanova, stane se.
Manipulační masáže ale nesmíme podceňovat. Mají velkou destrukční sílu.
Ještě nebezpečnější jsou průzkumy veřejného mínění. Současné metody jsou natolik dobré, že výsledky jsou téměř přesné. Lze je však různě účelově interpretovat a tím vychýlit. V každém případě jsou průzkumy důležitou informací, s níž se však musí umět zacházet. Většinou průzkum vyvolá příklon k nejsilnějšímu. To je projevem bezzásadové povolnosti stáda. Naopak příklon k jinému kandidátovi znamená obavu z nejsilnějšího a snahu, aby nebyl zvolen.
Poslední dva
Po zhlédnutí „prezidentské“ debaty 8. ledna v České televizi jsem dospěl k názoru, že ze všech kandidátů přicházejí v úvahu jen dva. Uvedu své důvody jen u nich, kdybych rozebíral své důvody u zbylých, riskoval bych kritiku, že jde o házení hnojem. Protože ze svého mládí vím, že hnůj je těžký, a já jsem starý, nebudu se tím zabývat. Hlavním důvodem ale je, že nechci, aby někdo mohl říct, že jsem v pětaosmdesáti přestal být gentlemanem.
Kdo tedy zbývá?
Pavel Fischer. Zkušený diplomat s několikaletou praxí v Kanceláři prezidenta republiky.
A Petr Pavel. Generál v záloze, kterému je předhazována normalizační minulost, která na základě prověrky provedené Českou republikou a určitě ověřenou také bezpečnostními službami velmocí nevadila vedení Severoatlantické aliance, která ho postavila mezi trojici svých vrchních velitelů. O jeho politické i vojenské zkušenosti, rozhledu a množství osobních styků v kruzích nejvyšších představitelů není sporu.
Stalo se pravidlem na závěr citovat T. G. Masaryka. Učiním to také. Náš první prezident říkával: Myslet bolí. Myslím, že v našem případě nebude bolest nijak velká.
Autor je katolický kněz, lingvista a pedagog, byl v letech 1992–1994 ministrem školství. Papež František jej 13. listopadu 2015 jmenoval kaplanem Jeho Svatosti. Je autorem řady odborných a populárně naučných knih.
