Miloš a Andrej: Společní nepřátelé řádu
Otázka posledního dne, týdne, měsíce, volebního období: Co tak mocně přitahuje prezidenta dolních deseti miliónů Zemana k dolarovému miliardáři Babišovi a naopak?
Prezident kvůli záchraně politické kariéry tohoto oligarchy klidně ohýbá ústavu k prasknutí a ničí předsedu vlády i „své“ sociální demokracie Sobotku. Babiš naopak vsází na Zemanovo druhé prezidentské období do té míry, že rozdupal poslední holčičí sen (a naši noční můru) Veroniky Žilkové a na případnou prezidentskou kampaň jejího manžela Martina Stropnického nedá ani zlámanou grešli.
Video z demonstrace PROČ? PROTO! na Václavském náměstí:
Jistě – jeden potřebuje druhého. Babiš má od Zemana nejvyšší možné politické krytí pro svůj pochybný způsob politického podnikání; Zeman na druhou stranu ví, že bez Babišova prezidentského kandidáta se mu bude v prezidentské volbě dýchat lépe. Ale tento ryzí politický pragmatismus a společný zájem by u těchto prvotřídních egomaniaků nestačily. Nedrží totiž slovo, jsou mstiví, nenávistní, podezíraví, na konci věty jsou schopni popřít její začátek. Proč by si tedy měli věřit zrovna oni dva?
Nabízím tuto interpretaci:
Miloš Zeman i Andrej Babiš jsou typickými dětmi své doby a jejich osobní motory běží na podobný druh paliva. A právě díky němu nastartovali svůj politický vzestup velmi podobně: popřením devadesátých let a celého polistopadového vývoje.
Vše o parlamentních volbách 2017 na Reflex.cz >>>
Miloš Zeman se dostal hlavním vchodem do Strakovy akademie svou třídně nenávistnou tezí o spálené zemi (které z Hradu mocně přikyvoval Václav Havel bludy o českém mafiánském kapitalismu), Andrej Babiš o něco později tažením proti všeobecné korupci a zlobě vůči vybraným představitelům někdejší moci – hlavně Miroslavu Kalouskovi a Václavu Klausovi. K tomu se ovšem lísal až do chvíle, kdy někdejší prezident vetoval zákon o biopalivech, který si Babiš v Poslanecké sněmovně prolobboval v zájmu výroby svých draze dotovaných chemických produktů.
Miloš Zeman cítil po Listopadu zášť a frustraci, protože byl počátkem devadesátých let Klausovými lidmi vytlačen jako víceméně komická figurka na okraj hlavního politického proudu (jejž tehdy představoval liberální kapitalismus). Proto se nakonec vynucenou volbou stal levičákem a z nabídky švédského stolu českých politických stran si na svůj mocenský talíř nabral sociální demokracii. Jeho premiérskou kariéru, která k moci vynesla vyslovené politické kreatury (Špidla, Gross, Paroubek), máme ještě v živé paměti.
Následnou cestu na Hrad jako pomstu za nezvolení v parlamentní volbě mu pak umetli političtí zbabělci a popletové, kteří prosadili a schválili (v zájmu lidu, jak jinak) přímou volbu prezidenta.
A Andrej Babiš? Jeho vůle k moci má podobnou sinusoidu jaku ta Zemanova. Zdánlivě měl všechno – paradoxně díky nenáviděným divokým devadesátým letům –, ale chtěl ještě více. Získal dojem, že už mu skončila polistopadová karanténa prominentního bolševického kádra, a správně vycítil, že Češi nepovažují novodobou demokratickou tradici a étos za to hlavní, oč by měli bojovat, a že se během předvolebních řečí o tom, že všeci kradnú a bude líp, nechají opít koblihou.
K tomu si koupil užitečné idioty, postavil z nich parodii na politickou stranu, obsadil média a očekávaný výsledek se dostavil: je zpochybněno úplně všechno. Politika jako správa věcí veřejných, demokratický způsob vládnutí, ústavní role prezidenta, přirozená kontrolní role médií ve společnosti, o podnikání jako slušném a poctivém způsobu obživy ani nemluvě.
Na začátku toho všeho byla neobyčejná porce osobní zášti a zlé vůle dvou lidí.
