Mají se zachraňovat političtí sebevrazi?
Je to sebevražda v přímém přenosu, shodují se unisono komentáře posledních kroků sociální demokracie, která v panice nad klesajícími volebními preferencemi učinila v minulých dnech několik zvláštních personálních kroků. Když si do toho ještě někteří její vrcholní funkcionáři (Štěch o živnostnících) pustili ústa na špacír, došli socialisté zjevně na okraj srázu, za nímž se rozprostírá politická nicota.
Nejprve se v Lidovém domě zbavili svého vůdce Bohuslava Sobotky, který ovšem vůdcem nikdy být neměl. Nikoli proto, že by nedokázal z pozice předsedy vlády prosazovat socialistické experimenty do našeho života. To mu šlo ruku v ruce s Andrejem Babišem a Pavlem Bělobrádkem náramně. Jeho problém tkví v tom, že nedokázal čelit brutálnímu politickému stylu prvně jmenovaného politického predátora.
Vše o parlamentních volbách 2017 na Reflex.cz >>>
Tomu nejprve naivně a neodpovědně předal v rámci koalice mocenská ministerstva a po několika letech upoceného divení, čeho všeho je Babiš schopen, jej za cenu rizika pádu celé vlády sice vystrnadil z postu šéfa financí, ale de facto zničil sám sebe a ještě více oslabil pozici své strany. Babiš se teď může vládě křivácky posmívat a tvářit se jako nejsilnější opoziční politik, a to přesto, že jeho ministři v ní stále sedí. Což také činí – už začal vyzývat občany, ať mu píší, co má (jako příští vítěz voleb a premiér) v této zemi zlepšit a napravit. To je asi podobné, jako kdyby Miloš Zeman vyrazil do boje o znovuzvolení prezidentem s heslem „Naše země si po pěti letech konečně zaslouží slušnou a morální hlavu státu“.
Moci nad sociální demokracií se tedy chopil ministr vnitra Milan Chovanec, parodie na kovboje, jenž má ochránit naši zemi před muslimskými nájezdníky, a někdy poněkud méně srozumitelný levicový intelektuál a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který je protipólem Chovancova pistolnictví – například v souvislosti s uprchlictvím je schopen veřejně debatovat o islámském teroru jako odplatě za dávnou vinu bílého koloniálního muže. Podobná dvojkolejnost, respektive trojkolejnost (do doby, než se úplně zhroutí, bude za stranu ještě mumlat i Bohuslav Sobotka), těžko může socialisty v očích voliče učinit věrohodnými a přesvědčit je, že i oni mají něco, co z Andreje Babiše stříká na všechny strany – vůli k moci.
I když je pochybné bavit se o přínosu sociální demokracie pro naši novodobou polistopadovou historii a hospodářství, protože bychom museli hledat pozitivní rysy na kabinetech takových titánů, jakými byli Miloš Zeman, Stanislav Gross nebo Jiří Paroubek, radovat se nad znicotněním levicových socialistů přesto může být poněkud krátkozraké. Ne proto, že jde o takzvanou tradiční demokratickou stranu (to samo o sobě není žádná hodnota), ale proto, že v nejbližší české politické budoucnosti bude platit jednoduchá rovnice – čím slabší socialisté, tím silnější Andrej Babiš. Je to on, kdo luxuje a vyluxuje její voliče; podobně, jako před čtyřmi lety svým pokryteckým protikorupčním tažením (pokryteckým, protože ho vedl z útrob Čapího hnízda) zdecimoval českou občanskou pravici.
Někdo si může říci, že jde o spravedlivý trest pro Sobotku a spol. za to, že se před čtyřmi lety kvůli své touze vládnout za každou cenu spojili s Andrejem Babišem i přesto, že viděli, jak pohrdá demokracií a že je reprezentantem obřího politického, podnikatelského a mediálního konfliktu zájmů. Možná.
Ale proč máme být trestáni i my, kteří jsme nic takového nevolili a volit nikdy nebudeme?
Text vyšel také jako editorial v tištěném Reflexu č. 24/2017.
