Čeští politici kuňkají v Evropě jako žáby. Poláci, Maďaři a Rakušané jsou daleko odvážnější
Přestože v předvolební kampani se objevovala i témata, která jsou důležitá z celoevropského pohledu (migrace, islamismus, terorismus, budoucnost EU, přijetí či nepřijetí eura), čeští politici se na mezinárodním poli na rozdíl od našich sousedů a podobně velkých států prosazují jen minimálně. Esencí bezvýraznosti byl v tomto směru celé čtyři roky premiér Bohuslav Sobotka. Změní se to teď po volbách? Jak by to mohlo a mělo fungovat, vidíme ve svém bezprostředním okolí.
Je jasné, že středně velký stát jakým je Česká republika, nemůže hrát na evropském poli nějakou zásadní roli. Ale to neznamená, že nelze prosazovat zajímavé myšlenky, nápady a vize, popichovat silnější a být alespoň v něčem zajímavý. To se nám za celé poslední volební období nepodařilo. Většinou jen šeď a nuda. Když už Češi někdy vystrčili růžky, tak pouze v rámci skupiny Visegrád. Jinak to připomínalo jen kuňkají žab.
Bohužel to byl a je velký rozdíl například od Rakouska, Polska či Maďarska.
Přestože maďarský premiér Viktor Orbán to schytává již mnoho let ze všech možných stran Evropy, jeho hlas je jasně slyšet. Většina nejmocnějších politiků EU (včetně Angely Merkelové a předsedy Evropské komise Jeana- Claude Junckera) nakonec potichu musela uznat, že v případě migrační krize měl pravdu Orbán, ne oni. Věci, za které byl Orbán kamenován evropskými politiky a mnoha médii, jsou dnes běžnou součástí politiky EU – přísnější ochrana vnějších hranic, nutnost řešit problém migrace mimo Evropu, tvrdší boj proti islamismu a terorismu. Výsledek? Na jaře 2018 budou v Maďarsku volby a Orbán a jeho strana Fidesz dosahují v preferencích na fantastických 50 procent.
Také vládní politici Polska hovoří razantně o problémech a časté nefunkčnosti EU a Brusel je za to napadá, kde může. Jenže podpora vládnoucí strany Právo a spravedlnost se v posledních týdnech blíží 40 procentům. V českých médiích ale převažuje dost nesmyslná kritika Poláků.
Máme zde i příklad od našich jižních sousedů. Budoucí rakouský kancléř Sebastian Kurz nemá přes svůj věk (je mu jen 31 let) problém kriticky rozebírat výroky Merkelové či tureckého autoritativního prezidenta Erdoğana (to je jeho oblíbený terč). Navíc Kurz hovoří způsobem, jako kdyby bylo Rakousko nějakým rozhodujícím evropským hráčem. Na Valném shromáždění OSN v New Yorku v září rozebral krizi v Koreji, muslimský džihád, jaderný program Íránu a neopomněl připomenout, že právě náš jižní soused byl jedním z hlavních iniciátorů Smlouvy o zákazu jaderných zbraní. Malá země si hraje na velkém písečku. To my neumíme.
Kromě naší nevýrazné vlády na evropském poli v posledních čtyřech letech, mnoho českých politických stran nějakou dobu váhalo například s tím, jak se postavit k migrační krizi a tím si nechaly toto téma vyfouknout Tomiem Okamurou. Tyká se to hnutí ANO 2011, ČSSD, lidovců i ODS. Až se zpožděním přišla jasnější slova.
U některých stran se nedá ani rozeznat, zda chtějí, aby bylo Česko v Evropské unii, či nikoli.
Například Andrej Babiš, který byl celou kampaň pasován na vítěze voleb, říká o EU, Rusku, nebo Číně spíše vágní informace, v problematice se zjevně neorientuje a zahraniční politika ho ani moc nezajímá. To je ale pro možného nového premiéra i celou zemi špatná výchozí pozice.
Jistěže, rozhodující jsou jak v kampani, tak v našem reálném životě, především domácí otázky. Ale dlouholeté kuňkání z nás udělalo na evropském poli zemi, kterou si nikdo moc nevšímá. Na rozdíl od Polska či Maďarska. Jestli se to teď po volbách změní, je zatím ve hvězdách.
