Prezidentské volby: Kdo chce zabít Topolánka?
Za 63 dní začne první kolo prezidentských voleb. První signály naznačují, že to bude souboj nejen o voličské hlasy, ale i přízeň právníků. První obětí se možná stane expremiér Mirek Topolánek.
Při čtení diskusí člověk zakouší pocit „déjà vu“, tedy něčeho, co už jsme zažili. Opět je ve hře zpochybňování, zda někteří kandidáti budou vpuštěni do volebního kolbiště, a klíčovou roli zase hraje ministerstvo vnitra. Vyřazení může hrozit i Mirku Topolánkovi, jenž do kandidátského pole překvapivě vlétl až na poslední chvíli.
Země uprostřed Evropy by měla umět zorganizovat prezidentské volby bez větších zádrhelů. Jenže poprvé — v roce 2013 — a asi ani letos se to u nás už beze ztráty kytičky bohužel nepovede.
Sporné podpisy
Před pěti lety první české přímé prezidentské volby pošramotila otázka přepočítávání podpisů, které kandidáti musí předložit ke své kandidatuře, pokud jdou do hry jako „občanští“ kandidáti. Ministerstvo vnitra tehdy váhalo, jak přesně spočítat chybovost. Některé kandidáty vyřadilo, část z nich pak do voleb zase vrátilo rozhodnutí soudu.
Letos se situace opakuje ovšem u kandidátů, kteří jdou cestou sběru podpisů od poslanců a senátorů. Těch je drtivá většina, protože se zřejmě chtěli vyhnout zmatkům u občanských podpisů, známým z roku 2013.
Jak si zařídit voličský průkaz čtěte zde >>>
Ministerstvo vnitra letos nejprve přišlo s výkladem, že pro platnou kandidaturu stačí 10 senátorských nebo 20 senátorských podpisů, a to bez ohledu na to, jestli některý poslanec nebo senátor podepíše kandidaturu hned několika uchazečům o Pražský hrad. Několik kandidátů tuto možnost využilo a našlo si poslance či senátora, který se „upsal“ více kandidátům.
Tři sta dvacet poslanců
Situaci ovšem ještě zkomplikoval fakt, že těsně před uzávěrkou prezidentských kandidatur proběhly sněmovní volby a díky velké obměně v poslaneckých lavicích jsme najednou měli nikoli jen 200, ale dokonce 320 poslanců. To otevřelo otázku, zda mohou prezidentským kandidátům dávat podpisy jen „noví“ poslanci, kteří byli zvoleni letos v říjnu, nebo i členové původní sněmovny, kteří již mandát neobhájili.
Vnitro přišlo s originálním, ale nikoli zcela nepochybným výkladem, že podepisovat se mohou i „staří“ poslanci, ale že jejich podpisy „vyprší“ 26. října, protože původním zákonodárcům ten den končí mandáty. Prakticky by to mělo znamenat, že kandidát, jenž použije podpisy „starých“ poslanců, je musel na vnitro přinést do 25. října, pak už má smůlu. Tu zřejmě měl bývalý poslanec za Věci veřejné Otto Chaloupka, který tento nový termín nestihl.
Dvojití agenti
Ještě větší diskuse však nyní vyvolává fakt, že někteří ústavní právníci začínají zpochybňovat výklad ministerstva vnitra u dvojitých podpisů. Podle nich věta v zákoně v následujícím znění: „Navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu“ bezpochyby znamená, že každý poslanec nebo senátor může dát podpis buď jenom pro Mirka Topolánka, nebo Pavla Fischera.
Oběma se totiž podepsal třeba senátor za TOP 09 Tomáš Czernin. To by ovšem otevřelo otázku, co s podpisy těchto „dvojitých agentů“. Má platit jejich podpis první, nebo naopak až jejich podpis druhý? Nebo jsou dokonce neplatné oba jejich „dvojité“ podpisy? Při některém z těchto výkladů by ztroskotala kandidatura bývalého velvyslance ve Francii Pavla Fischera, při jiném by šel z prezidentského kola ven zase bývalý premiér Mirek Topolánek.
Různé výklady
Oba by zachránil výklad, že slova v zákoně vlastně nemluví o jednom poslanci či senátorovi, nýbrž o jejich skupině. Pak by platilo, že stejných deset senátorů nemůže hromadně podepsat dvě odlišné kandidatury, ale když se vymění aspoň jeden ze zákonodárců, jedná se už o novou navrhující skupinu a ta může nominovat jiného kandidáta.
Ať už dopadne výklad jakkoli, je třeba podtrhnout jednu věc. Kandidáti se přece řídili původním výkladem ministerstva vnitra, jež je zde reprezentantem státu. Kdyby byli následně za dodržování tohoto výkladu vyřazeni, popřelo by to základní pravidla právního státu.
Na to by měly pamatovat soudy, pokud se k nim otázka zpochybněných kandidatur nakonec dostane. Bylo by přece proti zdravému rozumu vyřadit kandidáty, kteří plnili státem veřejně vyhlášená pravidla. Vyřazování kandidátů tímto způsobem by mohlo v očích veřejnosti vyvolávat pocit účelovosti, či minimálně chaosu. Legitimitu prezidentských voleb by to zbytečně oslabilo.
Autor je politolog
