Zisk předsedy sněmovny je pro Babiše výhrou jackpotu. Následuje konec hry a on odchází od stolu
Přetahovaná o křesla ve vedení Poslanecké sněmovny (především toho předsednického) v mnoha ohledech zastiňuje jednání o podobě či podpoře budoucí vlády Andreje Babiše. Důraz, který klade hnutí ANO na zisk postu předsedy sněmovny, je soustavný, cílený a stupňující se. Je to logické, až jej ANO získá, může se na plno pustit do „politické práce“ a jestli vláda Andreje Babiše získá či nezíská důvěru je vlastně z toho pohledu až druhotné.
I proto se hnutí ANO tváří, že rozumí a podporuje požadavky dalších stran na funkce místopředsedů sněmovny nebo vedení jednotlivých výborů. A některým stranám je Babišova partaj schopna odsouhlasit cokoliv, jen když na oplátku získá příslib, že do čela sněmovny podpoří Radka Vondráčka. A nikoliv Petra Fialu nebo člena jiné strany než je hnutí ANO. Vše směřuje k hlavnímu cíli, kterým je rychlé schválení předsedy sněmovny a jeho zástupců. Příslovečných „pár chvil“ po konci ustavující schůze nové sněmovny kabinet Bohuslava Sobotky podává demisi a Andrej Babiš dostane od prezidenta Miloše Zemana premiérský dekret.
V takovém okamžiku už pak bude jedno, jestli vláda bude mít 15 nebo 20 členů a jaký bude mix členů ANO a nestraníků. Důležité resorty Andrej Babiš obsadí svými lidmi a bude tlačit na prezidenta, aby jeho vládu jmenoval co nejdříve. V tomto mu hlava státu asi příliš odporovat nebude a spíš sama přidá do kroku, aby ze Strakovky vymetla Bohuslava Sobotku a poslala jej na smetiště dějin.
Podle zákona musí nová vláda požádat do 30 dnů od svého jmenování Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry. Ale mezitím už může úřadovat naplno, důvěra nedůvěra. Může dělat rošády ve vrcholných orgánech polostátních či státních podniků, dosazovat svoje lidi do významných pozic a jejich původní nájemníky vyhnat na dlažbu. Nebylo by to v dějinách České republiky poprvé. Stalo se tak už například v roce 1998, než Zemanova jednobarevná vláda získala důvěru sněmovny (odchodem poslanců ODS ze sněmovního sálu), dalším výmluvnými příklady budiž menšinová vláda ODS z konce roku 2006 či kabinet Jiřího Rusnoka z druhé poloviny roku 2013. V posledních dvou případech nikdo neřešil, že vláda důvěru nedostala či bylo od samého počátku jasné, že ji nedostane. Zkrátka vládla nebo byla pověřena vládou a činila se. Moc bych se nedivil, kdyby podle stejného mustru konal Andrej Babiš.
Domnívám se proto, že by si jednotlivé strany měly ujasnit, co vlastně chtějí. Zda spolupráci s Andrejem Babišem nebo soupeření s ním. Nic mezi tím neexistuje. Nechtějí-li podpořit (i nepřímo) jeho vládu, neměli by schválit ani Vondráčka do čela sněmovny. Post předsedy sněmovny je i jakousi pojistkou, že v případě dvou neúspěšných prezidentských pokusů o sestavení vlády dostane prostor někdo z opačného tábora a nebude se tu blokovat cestu k předčasným volbám.
Předseda ODS Petr Fiala uvedl, že jeho strana navrhne zákon, který by menšinovou vládu bez důvěry v jejich krocích omezil. Tato pojistka má svoji logiku a všichni by se jí měli vážně zabývat. Ale z některých stran už zaznívá reakce, že ji nepodpoří. Jsou to vesměs strany, které se starají o svá korýtka a návrh ODS považují za zbytečný naschvál. Andrej Babiš je za takové gesto pochválí a určitě odmění nějakým tím křeslem. Rozkol mezi „opozičními“ stranami mu totiž vyhovuje.
Nicméně až zvolí jím navrženého předsedu sněmovny, tuto celou hru rázem ukončí a vstává od stolu. Od tohoto okamžiku začíná (byť i jen na čas) vládnout a ostatní už k tomu nebude potřebovat.
