Deset mužů z Hradu: Ludvík Svoboda, agent sovětských tajných služeb a trojský kůň Kremlu
„Když KSČ svolala na pondělí 23. února 1948 večer do Obecního domu v Praze ustavující schůzi ústředního akčního výboru Národní fronty, zeptal se mě soudruh Gottwald, s kým jdu. Odpověděl jsem, že je to samozřejmé. ‚Ale já to chci, Ludvíčku, slyšet jasně,‘ řekl Klema. Odpověděl jsem: ‚Jdu s lidem.‘“ Tak popsal svou roli v únoru 1948 generál Ludvík Svoboda.
Výše zmíněný citát pochází z roku 1963, kdy původně zapuzený velitel 1. čs. armádního sboru a v letech 1945–1950 ministr obrany zažíval opět vzestup. Významně mu k němu napomohl Stalinův nástupce Nikita Chruščov, který při návštěvě Československa v roce 1954 pátral, co dělá válečný hrdina generál Svoboda. Když se dozvěděl, že pracuje v JZD v Hroznatíně jako kopáč, neskrýval svou nelibost.
Chruščovův kůň
Ludvík Svoboda pochopil, že s takto mocným „kmotrem“ v Kremlu by mohl pomýšlet na místa nejvyšší. Jeho ambice zdaleka přesahovaly funkce dosažené v období 1954–1967 (poslanec a člen předsednictva Národního shromáždění, místopředseda Svazu protifašistických bojovníků, náčelník Vojenské akademie K. Gottwalda v Praze, náčelník Vojenského historického ústavu). V cestě vzhůru ho brzdila jeho politická neobratnost, protože jiní soudruzi dovedli daleko lépe intrikovat a hrdina od Dukly si se zákulisními boji nevěděl moc rady.
Aureola neohroženého vojáka a válečného hrdiny se hodila až na jaře 1968, kdy bylo potřeba nahradit svrženého Antonína Novotného v prezidentském úřadě. V srpnu téhož roku následoval vpád Sovětské armády, v jejíž sestavě vedl Ludvík Svoboda za války svou jednotku. Od té doby se vede spor o Svobodovu roli v oněch těžkých dnech a týdnech, zejména při moskevských jednáních mezi československou a sovětskou delegací.
Svobodovi obhájci zdůrazňují, že svým neohroženým postojem zabránil převzetí moci loutkovou dělnicko-rolnickou vládou a že zachránil životy reformních vůdců unesených do SSSR. Avšak ani Imreho Nagye, který nakonec stál v čele maďarského ozbrojeného odporu proti sovětské moci, Sověti nepopravili hned, ale dávali mu skoro dva roky na sebekritiku. Nakonec ho popravili sami Maďaři.
Milí hoši
Český vděk prezidentu Svobodovi, že nám přivezl „naše milé hochy“ ve zdraví domů, je výrazem jisté zbabělosti zdejší společnosti tváří v tvář ozbrojenému násilí. A proč by mělo být považováno za výhru vyřazení varianty kolaborantské dělnicko-rolnické vlády ze hry? Navíc, když všechny její předpokládané úkoly později vykonali sami reformátoři, třesoucí se o své funkce?
Nástupu dělnicko-rolnické vlády dosazované ruskými tanky přece zabránil především občanský odpor proti invazi, nikoliv prezident Svoboda, který poté v Moskvě na původně unesené komunistické politiky tvrdě tlačil, aby přijali Brežněvovy podmínky. Při prvním výročí invaze v srpnu 1969 pak sami reformátoři nechali rozehnat demonstrace lidu na svou vlastní podporu. Co pak mohli čekat? A na co si mohou stěžovat?
Ludvík Svoboda, od začátku druhé světové války agent sovětských tajných služeb a trojský kůň KSČ, jenž v letech 1945–48 pouze vědomě hrál roli nestranického ministra obrany. Z dnešního pohledu byl nakonec jedním z mála lidí, kteří na Pražském jaru opravdu vydělali. Ve funkci prezidenta zůstal, a to patrně právě díky svému postoji v srpnu 1968 i v následujících letech. V roce 1973 byl dokonce znovu zvolen. Po většinu svého prezidentského mandátu působil jako sentimentální symbol pro ty, kteří v normalizačním zoufalství potřebovali věřit falešným legendám.
