Počet kandidátů v komunálních volbách citelně poklesl. Je Čechům politika stále více ukradená?
Podle dat Českého statistického úřadu se v letošních komunálních volbách bude o hlasy voličů ucházet celkem 216,5 tisíce kandidátů. Oproti počtu před čtyřmi roky to je o plných 17 tisíc osob méně. V 17 obcích nebude kandidovat nikdo a v dalších 1612 obcích to bude pouze jedna strana či hnutí. Za zmínku stojí například i podkrkonošské Vrchlabí se 13 tisíci obyvateli, v němž se budou o hlasy voličů ucházet pouhá tři volební uskupení.
V době, kdy je celé Česko kompletně oblepeno bilboardy, na sociálních sítích a webech frčí jedna prezentace kandidátů či stran za druhou a stejnému náporu vlídných úsměvů a ambiciózních nápadů nejsou ušetřeny ani poštovní schránky, působí zpráva o poklesu zájmu lidí kandidovat ve své domovské hroudě jako z jiného světa. Ale je to tak.
Jako nejčastější důvod už nekandidovat uvádějí (nyní vlastně již bývalí) komunální politici nudnou a stále náročnější úředničinu a byrokracii. Potřeba vyhovět desítkám vyhlášek, směrnic, nařízení či evidenčních formulářů už je nad jejich trpělivost. Přesto v dalších obcích a městech, které plní stejné podmínky, se o křesla na místních radnicích a úřadech strhne docela mela. Čím je tato dvojjakost českého politického rybníčku způsobena?
Nelžeme si do kapsy, ale je potřeba zopakovat, že pro ty, kteří mají silné nervy, žaludek i trpělivost, jsou vrcholné funkce v komunální politice především zdrojem poměrně slušného živobytí. Stačí se pravidelně objevovat mezi lidmi, usmát se na ně, tu a tam něco slíbit a co nejvíce papírování či nudné byrokracie přehodit na své okolí, podřízené či úředníky. Někdo na to má naturel a proto uspěje, jiný ale ne. Samozřejmě, mezi kandidáty jsou stovky či tisíce takových lokálních politiků, kteří opravdu makají od rána do večera a nebo především na malých obcích tu jsou tací, pro něž starostování je jen jako mimoděk vedle dalších x činností.
Mnozí lidé ze svého okolí však mohou znát takové, kteří dosažením kýženého křesla vypnou pomyslný motor a pak už se jen vezou, dělají jen to, co musejí a co dělat nechtějí, hodí na jiné. A pochopitelně na velkou část svých slibů zapomenou. Stejné to je i s kandidátkami poražených stran. Ty se po volebním fiasku většinou rozpadnou, jejich členové rozprchnou a jejich sliby o trvalé práci pro obec se rozplynou jako pára nad hrncem.
Je však potřeba objektivně přiznat fakt, že městská zastupitelstva i starostové mají mezi lidmi největší důvěru a podporu ze všech součástí tuzemského ústavního systému. Přesto i u tohoto druhu voleb postupně klesá volební účast, před čtyřmi lety to bylo necelých 45 procent. Takže také už to není žádná zářná cifra.
Kde je zakopán pes? Je lidem politika i ta lokální skutečně ukradená do té míry, že sami nekandidují a ani nejdou volit? Velká pravda je asi v názoru, že většina lidí se už naučila prosazovat svoje zájmy jinak a jinde. Zjistili, že politika, komunikace, diskuse a dohadování jsou pro ně moc složité a neefektivní. To ale není příliš dobrá vizitka. Nedivme se pak, že v politice stále více převažují tváře, které sice diskutovat moc nechtějí, ale zajímají je moc a peníze a udělají vše pro, aby byly u toho, až se bude porcovat pomyslný mocenský medvěd.
