Kdy už zhyne mýtus o slučování „malých pravicových stran“?
Vznikající straničky před volbami do Evropského parlamentu, průzkumy signalizující oscilaci hned několika uskupení kolem hranice sněmovního ponoru, marné slučovací námluvy... Proč se pořád nedaří menším stranám označovaným za středopravicové najít společnou řeč a vytvořit trvalejší spojenectví?
Prostě proto, že nechtějí. A také proto, že to nedává tak úplně smysl, jak by se mohlo zdát. Byť některé průzkumy veřejného mínění by pro ně mohly být varováním. Když ne kvůli lepšímu prosazování vlastních idejí, tak kvůli své vlastní existenci by o tom přemýšlet mohly. A měly. Například z průzkumu agentury Kantar CZ zpracovaného pro Českou televizi – a představeného v nedělních Otázkách Václava Moravce - vyplynulo, že tu jsou tři strany s dostatečnou voličskou podporou: dominující ANO a s odstupem Piráti a ODS. A potom šest stran pohybujících se buď jen trochu bezpečně nad pětiprocentní hranicí pro vstup do sněmovny (SPD a KSČM), nebo jen těsně či přímo na této tenké červené linii (TOP 09, STAN, ČSSD, KDU-ČSL).
Jistě – opět – je to jen jeden průzkum, navíc jiné ukazují na jiné možné výsledky: například CVVM nedávno sociálním demokratům přiřknulo pohodlných 12,5 procenta, naopak SPD jen 4 %. Ale i vývoj volebních modelů na zmíněném Kantaru CZ, který se dá považovat mezi důvěryhodnější zdroje, ukazuje, že se celá šestice zmíněných stran pohybuje zhruba na stejném. Když škrteme komunisty, okamurovce a sociální demokraty, máme tu tři strany s nálepkou středopravicové, k nimž se dají podle stejného nálepkování přidat i ODS a Piráti. A navzdory tomu, že těm momentálně silnějším by to mohlo pomoci k většímu růstu a ty nyní slabší zachránit před útrapami, žádná integrace neprobíhá. A jakkoliv se to může zdát nelogické, je to logické. A ve finále to ani nemusí být na škodu, přestože to mnozí prorokují.
Jednak, strany označované jako „středopravicové“, takto ideologicky označitelné prostě nejsou. Někteří konzervativci se například shodnou s umírněnou levicí v uzavírání nákupních center o vybraných svátcích. Proletářsky prounijní postoje a některé „zelené“ a sociálně-levicové názory pak zase ty další posouvají mimo deklarované pravicové pozice. Hysterické a invazivní snahy o jakousi transparentnost jsou pak rovny, či ještě horší než u hnutí ANO. A u dalších prostě nevíme, protože jakékoliv rozumně a sympaticky znějící postoje označované jako středové se mohou kdykoliv převážit jinam...
No a kromě reálně rozdílných názorů tu máme samozřejmě to, co je jinak živnou půdou politiky – lidské ego. A u některých i pocit nezadostiučinění – jak vidíme u bujících stran před volbami do Evropského parlamentu. Hlas, List JS, Evropa společně...čeho všeho podpětiprocentního se ještě dočkáme? Půvabné je vysvětlení aktéra třetího z citovaných uskupení, že tím chce vlastně pomoci své mateřské straně, jejíž vedení se zrovna chová prostě divně. Inu...
Nicméně, nářky nad neslučováním pravice – či středopravicových stran – nejsou na místě. Mimochodem, brečí takto někdo nad rozdrobenou levicí? Názorové a osobní překážky jsou prostě natolik reálné a nepřekonatelné, že nezbývá než je vzít v potaz. A nechat projít dalším volebním sítem...
