Karel Steigerwald: Pojďte, děti, k volbám, dostanete cukrátko!
Ve volební mystice se objevuje staronové téma, totiž věk a volební právo. Člověk by soudil, že se týká stáří. Je ti tolik a tolik, jsi už mimo, z výsledků těch voleb stejně už nic nebudeš mít. Bylo by divné, abys měl ze své stařecké zakyslosti podíl na rozhodování o budoucnosti mladších, kteří ještě nezkysli. My starci a stařeny bychom to uznali.
Význam „lidu“
Jenže opak je pravdou: jsou tlaky volební věk snižovat. Teď s tím zrovna vylezli Starostové jako se součástí svého přebarvování zprava doleva a zpět, přičemž jejich napravo je dost nalevo. Jde to asi do módy, volit budou brzy i děti. Důvodem je nezralost, nic nevědí, bez zkušeností, málo vzdělání, velkej zápal, tak dnes vypadá šikovný volič.
Na normálních planetách někde ve vesmíru je trend opačný: kdo nic neví, kdo si život ještě nevyzkoušel, kdo nemá dost vzdělání, dost informací, dost inteligence, volit nemůže. V naší době, kdy musíte mít průkaz na auto, na kolo, nejnověji i na kajak a chystají se na průkaz chodce, bez kterého nevyjdete ven, volí každý bez průkazu i to, jestli mají být jaderné elektrárny, o nichž ví jen to, že uvnitř žijí ďáblové.
Souboj mezi kompetencí a rovností voličů je v demokracii nekonečný, protože svou cenu má oboje. Kompetence bez rovnosti je diktát nějakých pravicových Babišů, jimž lidi uvěří, že jsou vševědi, rovnost bez kompetence zas diktát levicových Babišů, kteří mají „lidem a pro lid“ vycpané i břicho. Snížit věk voliče o dva roky znamená zvýhodnit o dva roky rovnost před kompetencí. V mládí, kdy se muselo říkat učitelům soudruhu učiteli, jsem měl učitele, který říkal: „Nejsem žádný váš soudruh. Já jsem učitel a vy jste žáci.“ Pak přestal být učitelem. Nepochopil význam „lidu“.
Vůl mladý, vůl starý
Starostové se strefili: jejich politika je hodně efektní, naivní a prostořeká. Je to takové neotřelé prázdno v přešitých kabátech po starých rebelech. To je lákavé především pro věk, kdy se člověk stěhuje od cukrátek k marihuaně a o světě ví úplně všechno. Osmdesát procent voličů mezi šestnácti a osmnácti lety by piráty volilo, protože největší hodnotou mládí je obdiv k novotám a nechuť ke starému haraburdí, za něž se považuje každý člověk „o tři roky starší než já“. Hippies, kteří dávali štych časům před padesáti lety, měli strhující heslo „Nevěř nikomu, komu je přes třicet“. Dnes je jim sedmdesát, nevím, co říkají, ale svět měnili ti ostatní, kteří netřídili svět na starý a mladý. Vynikl tehdy Jan Werich větou: Kdo je v sedmdesáti vůl, byl volem už ve dvaceti.
A vlajky vlají…
O mládež se opírají všechny totalitní režimy. Říkají mladým: „Svět patří vám,“ a berou jim všechno. Dělají z mládeže taneční kroužek na hrobech obětí.
Názor „mládeže“ neexistuje. Každý je jiný, názorů a pohledů na svět mají asi milión. Kdo chytí mládež za srdce, má ji. Ještě i po Hitlerově smrti střílejí patnáctileté děti s „volebním právem“ v nacistickém pojetí z panzerfaustů. Sovětské rudé děti vydávají katům své bílé rodiče. Čínská mládež bije do krvava své učitele. Nad všemi vlaje „rudá, černá, zelená vlajka čistá, to avantgardní lidské znamení“, básnil Kostka Neumann.
Krčím rameny
Tomuto konglomerátu vášní, naivity, pocitů a šrámkovské „čistoty“ chtějí dát piráti volební právo, o něž se děti pořezají. Ano, piráti pro ně mají lákavější cukrátka než ANO s jeho starými bafuňáři typu Faltýnka. Víme, jak snadno se dají omámit dospělí, životem nasáklí voliči, natožpak „mládí republiky“ s touhou po novotách.
Jak teď svět jde, brzy se volební právo dětí prosadí. Kdo hlásá, že rozumná cesta je opačná, zvyšování věku prvovoličů a snižování volebního práva pro staré, půjde za tuto nekorektnost na pranýř. Tak ani já to nehlásám. Krčím rameny. Ke všem svízelím demokracie přidejte si ještě i kvílení dětí. Kdo chce planetu spálit, musí sám hořet, říkali mladí čekisté a pálili a pálili.
