Spisovatel, který dvakrát propadl z literatury. Před 180 lety se narodil Émile Zola
Charakteristické nasazovací brýle a smysl pro spravedlnost, tyto dvě věci neodmyslitelně patří k francouzskému literátovi Émilu Zolovi. Jeho život je většinou odbyt několika odrážkami v učebnicích, ale jaké překážky musel překonat, aby se mohl věnovat své vysněné literatuře? Od narození předního naturalisty uplyne 180 let.
Romanopisec, dramatik či literární kritik se narodil 2. dubna 1840 na předměstí Paříže. Jeho otec pocházel z Benátska a živil se jako stavební inženýr. Z prosluněné Itálie odcestoval do hlavního města Francie, kde se oženil s Émilií Aubertovou. Po třech letech se celá rodina odstěhovala na jih země, konkrétně do levandulové Provence. Autorovo dětství zasáhla náhlá smrt otce, a tak žil pouze s matkou.
V roce 1858 se Zola vrací zpět do Paříže a ihned se vrhá do kulturního života. Obnovuje přátelství s Paulem Cézannem, který je v tu dobu začínajícím malířem. Ostatně slavný umělec Zolu zvěčnil na jednom ze svých obrazů. Školní léta francouzského spisovatele příliš nebavila, školu nedokončil, protože v závěrečných zkouškách propadl z několika předmětů, jedním z nich byla literatura.
Mladý autor pracoval jako celník, později získal místo v nakladatelství Hachette. V té době píše krátké příběhy, eseje či divadelní hry. Okolo Zoly se sdružují další spisovatelé, jedná se o autory tzv. médanské skupiny. Patří do ní například Guy de Maupassant, autor slavného románu Kulička. Zola se poměrně rychle stává známým, a to díky jeho ostrým kritikám na adresu významných postav tehdejšího literárního světa.
V 70. letech 19. století spatří světlo světa nový literární směr – naturalismus. Zola je označován jako jeho „tvůrce“. Autoři se snažili zachytit nezkreslenou realitu. Z hlediska beletrie se spisovateli dařilo, v roce 1867 vydává Terezu Raquinovou, kniha je kritikou přijata kladně. Zola chrlí další knihy, v díle Experimentální román teoreticky ukotví naturalismus.
Žaluji!
Druhá polovina jeho života přinesla spoustu zvratů. Výrazně o sobě dal vědět románem Zabiják, který se ve Francii hojně čte dodnes. Nesmrtelnost získala Zolovi aféra okolo Alfreda Dreyfuse. Jednalo se o incident francouzského důstojníka generálního štábu. Ve Francii tehdy převládaly antisemitské nálady, a tak není tajemství, že obžalovaný měl židovské kořeny. Dreyfus byl na základě zfalšovaných důkazů obviněn ze špionáže a o odsouzen k deportaci.
Celá aféra trvala bezmála čtyři roky, poté se do ní vložil Émile Zola. V deníku L´Aurore uveřejnil pamflet Žaluji! „Horoucně usiluji jen o jedno: vnést do věci jasno ve jménu lidství, jež tolik utrpělo a má právo na štěstí,“ napsal vlivný spisovatel. Reakce byla rychlá, Zola byl odsouzen a dostal rok vězení. Stihl uniknout do Londýna.
Po několika měsících a nátlaku dalších známých osobností udělil prezident Émile Loubet Dreyfusovi milost. Francie byla nadále rozdělena, spousta obyvatel se domnívala, že důstojník je vinen, a Zolu brali jako jeho pomocníka. Celý případ připomíná českou aféru kolem Leopolda Hilsnera, kde údajného vraha bránil Tomáš Garrigue Masaryk.
Zola také v 90. letech napsal trilogii Tři města, kde významně kritizoval církev. Díky tomu se jeho knihy dostaly na Index zakázaných knih. Tedy na seznam, který vypracovala katolická církev. Díla, jež na něm byla uvedena, nesměli katolíci číst.
Vražda, nebo nešťastná náhoda?
Autor zemřel předčasně v 62 letech, kdy se za nevyjasněných okolností udusil oxidem uhelnatým. Posléze se ukázalo, že komín jeho apartmánu byl ucpaný. Tehdy se spekulovalo o vraždě, protože Zola byl častým terčem útoků, především kvůli Dreyfusovi.
Pohřeb se konal 5. října 1902. Sám Dreyfus nechtěl na obřad dorazit kvůli rozruchu, ale Zolova manželka mu vystavila speciální povolení. Francouzský spisovatel byl uložen na hřbitově Montmartre. Po šesti letech vláda nařídila přesunout jeho ostatky do pařížského Pantheonu. V podzemní kryptě spočívá Émile Zola vedle dalších francouzských velikánů.
