Šílení bratři Collyerové: Neuvěřitelný příběh smutných „bordelářů“ a sběratelů nepotřebných věcí
Máte sklony schovávat staré haraburdí, sbírat nepotřebné předměty, zachraňovat od popelnic to, co jiní vyhodili? Všeho s mírou. Obsedantním hromaděním věcí totiž údajně trpí až 5 % všech dospělých. Teprve roku 2013 bylo kompulzivní hromadění definováno jako duševní porucha. Příběh bratří Collyerových vypráví, kam až může taková „vášeň“ zajít.
V samém srdci newyorské čtvrti Harlem, na severozápadním rohu 128. ulice a 5. Avenue se nachází malý parčík. Pár laviček, několik rostlin v květináčích a množství stromů zajišťujících příjemný stín. Na první pohled nic zvláštního. New York má desítky takových „kapesních parků“ roztroušených po celém městě. Jenže Collyer Brothers Park má na rozdíl od nich velice neobvyklou historii. Je totiž pojmenován po bratřích, jejichž příběh stojí za připomenutí.
Homer a Langley Collyerovi se narodili v roce 1880 do zámožné newyorské rodiny. Jejich otec byl uznávaný gynekolog a matka operní zpěvačka. Jako potomci Roberta Livingstona, člena první rodiny Livingstonů, kteří emigrovali do Ameriky v 17. století, obývala rodina rohový dům, který stál právě na místě, kde se nyní rozprostírá Collyer Brothers Park. Dr. Collyer byl na tehdejší dobu poněkud výstřední. Do nemocnice na ostrově Roosevelt, kde pracoval, často jezdil kánoí dolů po řece East River. Zpátky ji nosil na zádech ulicemi města. A synové po něm jistý druh podivínství nejspíš zdědili.
Jejich bezstarostný život skončil v roce 1923, kdy jejich otec zemřel. O sedm let později jej následovala i utrápená matka.
Bratři však úspěšně dostudovali, z Homera se stal právník a z Langleyho inženýr.
Ani jeden z nich se své profesi ale příliš dlouho nevěnoval. Langley se oddal své hudební vášni a začal se živit jako profesionální koncertní pianista. Brzy se musel začít starat i o svého bratra Homera, který vinou silné cukrovky přišel o zrak.
Tajemství za zataženými žaluziemi
Oba bratři se čím dál tím víc stahovali do ústraní, zavírali se před zvědavými pohledy sousedů a schovávali se doma. Zatahovali rolety a postupně přestávali z domu vycházet úplně.
Čím víc se ukrývali, tím větší o ně mělo okolí zájem. Začaly se objevovat spekulace, že se za jejich zavřenými dveřmi ukrývá nezměrné bohatství a luxus z Orientu. Ve skutečnosti se ale za dveřmi domu začalo schovávat jejich vlastní šílenství. Langley většinu času trávil nejrůznějšími vynálezy, jako například zařízením k vysávání vnitřku klavírů a přestavěnému Modelu T Ford přizpůsobenému k výrobě elektřiny. Nastražil také pasti po celém domě, pokud by se sem snad někdo odvažoval vloupat. Z domu vycházel teprve po půlnoci a nachodil kilometry po celém městě, aby sobě a bratrovi opatřil nějaké jídlo.
Hrabal se v koších a popelnicích a kromě zbytků jídla s sebou vláčel také další haraburdí, kterým postupně zaplňoval zbytky domu.
Kdysi útulný dům se brzy proměnil v bludiště z krabic, odpadů a drátů. Elektřina, plyn i voda byly už dávno odpojeny kvůli neplaceným účtům. Langley také shromažďoval tisíce novin, které pečlivě svazoval do štosů, aby si je jeho bratr mohl všechny přečíst, až se mu znovu vrátí zrak. Byl totiž přesvědčen, že na jeho slepotu vynalezl lék. Sto pomerančů týdně, černý chléb a arašídové máslo. Překvapivě to nefungovalo.
Místo toho se podlomené zdraví obou bratří začalo projevovat ještě víc. Lékařská pomoc však nepřicházela v úvahu.
Ticho před bouří
Závažnost mentální poruchy bratří Collyerových se naplno projevila roku 1947, kdy jeden ze sousedů nahlásil silný zápach linoucí se z domu.
Přivolaní policisté se dovnitř dlouho nemohli dostat, protože vchod byl zatarasen pevnou zdí ze starých novin, postelí, židlí a krabic. Do domu se nakonec dostali oknem ve druhém patře a po pěti hodinách lezení a prokopávání se hromadami odpadu našli tělo Homera Collyera. Ten podle následné pitvy vyhladověl k smrti.
Langley na místě nalezen nebyl, a tak se policie se domnívala, že uprchl, aby nebyl obviněn ze zanedbání péče. Bylo zahájeno masivní pátrání po celých Státech a spolu s tím vyklízení domu hrůzy.
Nálezy neměly obdoby. Koňská čelist, rentgenové snímky, kočárky, spousta zbraní, více než 25 000 knih, lidské orgány nakládané ve sklenicích, osm živých koček, stovky yardů nepoužitého hedvábí, čtrnáct klavírů, bezpočet svazků novin a časopisů. Celkem bylo z domu odstraněno 120 tun trosek a odpadu. Každý den stál před domem dav více než dvou tisíc lidí, kteří sledovali snahy o jeho vyčištění. O dva týdny později čekal na policii nález ze všech nejpodivnější. Tělo Langleyho Collyera, sotva deset stop od místa, kde zemřel jeho starší bratr. Langley na sebe nejspíš nechtěně spustil jednu ze svých vlastních nástrah a byl rozdrcen pod obrovským množstvím novin a kovových krabic.
Pravděpodobně nesl Homerovi jídlo tunelem, který vytvořil, ale ten se zhroutil a zadusil jej. Bratři tak zemřeli ve vzdálenosti několika stop od sebe v rozmezí několika dní.
V červenci téhož roku byl dům zbořen, protože byl neopravitelný, a v roce 1965 se místo o rozloze 140 metrů čtverečních stalo jedním z prvních „kapesních“ parků v New Yorku.
Dodnes newyorské matky volají na své nepořádné děti: „Běžte si okamžitě uklidit pokoj – vypadá to tam jako u bratří Collyerů.
