Hučí vám v uších? Nejste v tom sami. Tajemné a rušivé zvuky ničí životy lidí po celém světě
Posledních devět let si obyvatelé města Windsor ležícího na kanadské straně hranice mezi USA a Kanadou stěžují na záhadné nízkofrekvenční hučení. Přichází a odchází v náhodných intervalech, někdy trvá hodiny, jindy až několik dní. Někteří jej přirovnávají k hučení naftového motoru, jiní jej popisují jako dunění vzdáleného hromu. Lidem způsobuje nevolnost, bolesti hlavy nebo chronické problémy se spánkem. Vědci se v diskuzích o jeho původu předhánějí s konspiračními teoretiky. Jasná příčina totiž dosud nebyla úplně objasněna.
Většina odborných studií označuje jako epicentrum hučivého zvuku ostrov Zug, americkou průmyslovou oblast, která se nachází několik kilometrů od jižní hranice města Detroit. Na Zugu je v současné době ocelárna s několika vysokými pecemi.
Odborníci se domnívají, že vysoké pece jsou odpovědné za hluk 35 Hz, který město Windsor zahaluje do této mystické mlhy. Zaznamenali, že hukot se shoduje s výskytem jasně modrých plamenů, které jsou v noci snadno viditelné z kanadského pobřeží. Podrobnější výzkum je téměř nemožný, protože ostrov Zug je soukromým vlastnictvím a společnost US Steel, která pece provozuje, odmítá spolupracovat.
Sláva bláznovství a tinnitu
Windsor není jediným místem, kde obyvatelé začali být z ničeho nic sužováni nevysvětlitelným zvukem. V sedmdesátých letech si stovky obyvatel anglického města Bristol stěžovaly, že v noci slyší podivné hučení. Jelikož bylo výrazně nízkofrekvenční, mohli jej zaznamenat jen citliví jedinci. Ti kvůli němu zůstávali celé noci vzhůru a dostávali se tím na práh šílenství.
Většina odborníků hučení přičítala továrním šumům nebo stožárům elektřiny, případně postižení zvanému tinnitus. Netrvalo dlouho a mnoho dalších měst v celé Británii začalo hlásit podobné hučení.
V žádném ze známých případů však nebyl zdroj hluku nikdy uspokojivě identifikován.
Odpověď na dně oceánu
V roce 2015 provedl tým francouzských vědců studii oceánských vln a zjistil, že kolizní vlny mohou vibrovat dno oceánu a následně vytvářet seismické vlny, které mohou produkovat nízký šum. Zdroj může být také elektromagnetický. Komunikace s ponorkami je totiž často prováděna pomocí extrémně nízkofrekvenčních rádiových vln s frekvencemi 3 až 30 Hz, tedy nízká a dostatečně silná, aby v některých případech stimulovala sluchové smysly a vyvolala pulzující bolest hlavy.
Psychologický účinek nízkých frekvencí na člověka je přitom velmi dobře znám. Expozice nízkofrekvenčním zvukovým vlnám má negativní vliv na kognitivní výkon člověka, jako jsou vizuální funkce, koncentrace a pozornost. Četné studie ukázaly, že i když hluk není slyšitelný, subjekty vykazují rozrušení, nervozitu, obavy, rozptýlení, zklamání a psychologické poruchy, jako je deprese, stres a podrážděnost.
Hledání neviditelného nepřítele
V roce 2012 začal učitel vědy a bývalý přednášející na University of British Columbia, dr. Glen MacPherson vyšetřovat hučivý zvuk poté, co se sám stal jeho obětí. MacPherson se domnívá, že může mít čtyři možné zdroje. Za prvé rádiové frekvence VLF mezi 3 Hz a 30 kHz, které interagují s živou tkání a lidským zvukovým systémem způsobem, který mozek interpretuje jako zvuk. Dále jej může mít prý na svědomí hlukové znečištění způsobené lidskou činností, jako je těžba, větrné farmy, hutě a vysoké pece, dálniční provoz, elektrická síť, továrny a podobně či pozemské a geologické procesy, jako jsou zemětřesení. Poslední, čtvrtý výklad těchto zvuků je podle MacPhersona čistě psychologický.
Tu osvětluje například jeho vědecký kolega Benjamin Radford. „Tajemství lze nalézt v našem vnitřním světě a osobní zkušenosti namísto vnějšího světa továren a těžkého vybavení. Jaký je váš jazyk? Jak vypadá váš nos? Co zní právě teď ve vašem uchu? Nejedná se o hloupé a jednoduché otázky, nýbrž o část celé odpovědi,“ uvedl.
„I když si toho nejsme vědomi, naše uši někdy vytvářejí své vlastní zvuky. A protože zvuky jsou jemné, neslyšíme je, dokud nebudeme v úplném tichu nebo se do nich pozorně nezaposloucháme. Tento jev, nazývaný spontánní otoakustické emise, se liší od sluchových poruch, jako je tinnitus, které způsobují zvonění v uších. Mohlo by to vysvětlit některé zprávy lidí, kteří si na hučení stěžují,“ dodal.
MacPherson vytvořil mapu World Hum Map and Database, interaktivní webovou stránku, kde mohou lidé trpící tímto problémem ohlásit své slyšení. V současné době shromažďuje databáze více než 3 000 příspěvků soustředěných převážně po USA a západní Evropě. Odhaduje, že až 4 procenta lidí na celém světě mají nějaké nevysvětlitelné hučení v uších.
