Sachihiko Ono Murata: Japonský šéfkuchař, který objevil perly pro Tiffanyho
Od té doby, co britský biolog William Saville-Kent vyvinul techniku umělého pěstování perel, jsou přírodní perly naprostou raritou. Ještě před sto lety si ale odvážní potápěči, nadšení sběrači i obyčejní šťastlivci mohli díky těmto líbivým „kuličkám“ dost výrazně zlepšit kvalitu života.
Tisíce let hledali potápěči přírodní perly z divokých ústřic po celém světě. Je známo, že během dynastie Han (206 př.nl - 220 nl) je Číňané intenzivně lovili v Jihočínském moři, španělští dobyvatelé věděli o přírodním bohatství kolem venezuelského pobřeží, perlová horečka zachvátila Perský záliv, Rudé moře i Mannarský záliv a domorodí Američané specializující se na sladkovodní perly probrodili křížem krážem jezera i koryta řek v Ohiu, Tennessee i Mississippi.
Během koloniální éry byli otroci dokonce zaměstnáváni jako perloví potápěči na severním pobřeží dnešní Kolumbie a Venezuely, tedy ve vodách plných žraloků. Mnoho z nich proto přišlo o život. Ti, kteří měli štěstí a přežili, nebo ještě lépe našli kýžené perly, byli prý dokonce za svůj úlovek odměněni svobodou. Takovou cenu měly.
Milovník cypřišů
V roce 1905 se na severním pobřeží Caddo Lake, velkého jezera ležícího na hranici mezi Texasem a Louisianou, usadil Sachihiko Ono Murata. Japonský přistěhovalec, který kdysi sloužil jako šéfkuchař na palubě amerického námořnictva v tichomořské flotile, odjakživa zbožňoval cypřišové stromy. A jelikož Caddo Lake obklopuje jeden z největších cypřišových lesů ve Spojených státech, bylo jasné, že možnost vařit pro dělníky na ropných plošinách kolem jezera, je nabídka, která se neodmítá.
Jednoho dne vyrazil Murata na sumce. Tak, jako obvykle, chtěl použít jako návnadu škebli. Když ji otevřel, objevil malou perlu. Schoval ji do kapsy a pokračoval v rybolovu. Když však ještě téhož dne objevil další dvě perly, začal přemýšlet nad tím, jak své nálezy zužitkovat.
Zájemců o nákup perel bylo několik. Murata si nakonec vybral společnost Tiffany & Co. v New Yorku, která jeho několikatýdenní námahu ocenila na 1 500 $, což vzhledem k tomu, že průměrný texaský farmář vydělával mezi 300 až 600 USD ročně, bylo dost peněz na to, aby inspiroval další lidi.
Perlová horečka
Příběh Murata se brzy rozkřikl a okolí jezera bylo během chvíle plné lidí bažících po rychlém zbohatnutí. První tři roky byl lov perel v jezeře tak lukrativní, že komerční rybáři na Caddo se úplně vzdali své dosavadní profese a veškerý čas věnovali jen sběru mušlí. Kolem jezera běžně stálo víc než 500 stanů. Ne všichni však měli takové štěstí. Někteří u jezera trčeli celé týdny a odešli zklamaní, jiní si odsud odváželi zbrusu nový život schovaný v malé kuličce.
Většina perel se vykupovala za 20 nebo 25 $ za kus, ale občas přišlo terno. Rybář Jeff Stroud prodal jedinou perlu za 900 dolarů. Je obtížné odhadnout, kolik peněz perly z jezera dohromady vydělaly. Mnozí o svých nálezech totiž nemluvili, aby se vyhnuli závisti, jiné naopak přeháněli. Odhaduje se však, že si zde lidé vydělali něco přes milion dolarů.
Prázdninová brigáda
Na rozdíl od mnohých měst, která vznikla díky zlaté horečce v Kalifornii nebo ropným vrtům v Pensylvánii, se komunita v Caddo Lake nikdy neproměnila v nic většího než jen pár stovek stanů. Jezero bylo pro všechny zdarma a nikdo si nenárokoval speciální místa na jezeře nebo na pláži. Komunita vycházela překvapivě dobře bez bojů, hašteření a hádek.
Perlové žně v Caddo Lake pokračovaly až do roku 1913, kdy byla v Mooringsportu postavena přehrada. Vysoká hladina znemožnila rybářům brodit se a hledat perly, a tak se raději opět vrátili k rybaření. Sladkovodním mušlím se v tomto plodném jezeře údajně stále velmi dobře daří, ale jelikož Caddo Lake spadá do přísně chráněné oblasti, je hledání perel absolutně vyloučeno.
