Odsouzeni k smrti prací: Mrazivé fotografie ze života v sibiřském gulagu
V době Stalinovy vlády prošlo sovětskými gulagy kolem 14 milionů osob. Přesný počet lidí, kteří v nich zahynuli, už se ale nejspíš nikdy nedozvíme. Sovětské archivy udávají číslo 1,6 milionu přímých obětí. Renomovaná historička Golfo Alexopoulos se domnívá, že reálný počet by mohl být až 6 milionů. Nikde navíc není uvedeno, kolik osob zemřelo na následky pobytu po propuštění. Do gulagů poslal Stalin také zhruba 30 tisíc Čechoslováků. Většinu kvůli etnickým čistkám na sovětském území. Zhruba 5 tisíc jich ale pocházelo přímo z území dnešní České republiky. Z 30 tisíc krajanů se domů vrátila jen asi polovina.
V době Stalinovy vlády prošlo sovětskými gulagy kolem 14 milionů osob. Přesný počet lidí, kteří v nich zahynuli, už se ale nejspíš nikdy nedozvíme. Sovětské archivy udávají číslo 1,6 milionu přímých obětí. Renomovaná historička Golfo Alexopoulos se domnívá, že reálný počet by mohl být až 6 milionů. Nikde navíc není uvedeno, kolik osob zemřelo na následky pobytu po propuštění. Do gulagů poslal Stalin také zhruba 30 tisíc Čechoslováků. Většinu kvůli etnickým čistkám na sovětském území. Zhruba 5 tisíc jich ale pocházelo přímo z území dnešní České republiky. Z 30 tisíc krajanů se domů vrátila jen asi polovina.
Historie pracovních táborů je v Rusku poměrně dlouhá. Již v 17. století byla jednou z forem trestu katorga, tedy těžká nucená práce na Sibiři. Jednalo se nicméně o ojedinělé případy. Alespoň v porovnání s tím, co vymysleli komunisté. Po bolševické revoluci v roce 1917 představili „reedukační kampaň“. Díky ní se měly podvratné živly s jiným názorem konečně naučit milovat vládu proletariátu. Pod pojmem reedukace se pak samozřejmě skrývala otrocká práce.
To, co Lenin začal, Stalin proměnil v mašinerii megalomanských rozměrů. Sovětský svaz zoufale potřeboval industrializovat ekonomiku a nucená práce tomu výrazně pomohla. Během Velké čistky, kdy se Stalin zbavoval reálné i domnělé opozice, zemřely statisíce lidí. Ještě více jich pak skončilo právě v gulazích.
Každodenní realita jejich života byla zdrcující. Kdo nepracoval, nejedl. A i ten, kdo měl štěstí, jedl málo. Z osvalených mužů se během několika měsíců stávaly chodící kostry. Vězni lovili krysy, divoké psy, zkrátka cokoliv, co mohli sníst. Sovětský svaz nemohl spoléhat na technologická řešení při stavbě velkých projektů. A tak místo toho používal sílu masy. Obrovské projekty, jakými byly například Moskevský průplav nebo Bělomořsko-baltský kanál, vznikly hlavně díky nuceným pracím. Vězni nezřídka upadli během otročení na zem a na místě zemřeli. Silnici Kolyma se dodnes přezdívá Cesta kostí. Při její stavbě totiž zemřelo tolik lidí, že jejich kosti byly házeny do základů stavby.
Ženy se v gulazích nedočkávaly žádných úlev. Žily sice na samostatných ubikacích, znásilnění bylo ale všudypřítomné. A pracovat musely stejně jako muži. Mnoho z nich proto přijalo „manžely“, kteří jim poskytovali ochranu a zajišťovali jídlo výměnou za sexuální služby. Pokud žena otěhotněla, musela dítě krmit z vlastního přídělu. To bylo někdy i jen 140 gramů chleba denně. Mnoho dětí bylo ženám odebráno a odesláno do dalekých sirotčinců. Ztracené či záměrně zničené doklady pak vedly k tomu, že opětovná shledání byla takřka nemožná.
Po Stalinově smrti se změnilo mnohé. Nikita Chruščov odsoudil stalinský kult osobnosti a dal propustit miliony vězňů z gulagů. Mnozí členové strany ho kvůli tomu považovali za zrádce. V roce 1960 pak byla Hlavní správa nápravně-pracovních táborů oficiálně zrušena. Gulagy ale ve skutečnosti pod jiným jménem (a s méně krutým režimem) fungovaly až do konce komunistického režimu.
Stalinovi, hlavnímu strůjci zvěrstev v gulazích, postavili Rusové v roce 2019 v Novosibirsku nový pomník.
