Zápisky českého vězně: Jak si ve vězení (ne)zakouřit
Protikuřácký zákon platí v naší zemi už nějaký ten pátek a veřejnosti nezbývá než ho prostě akceptovat. Každý kuřák tak ví, kde si smí svou cigaretu zapálit a kde by to raději neměl ani zkoušet. Nekuřáci si pro změnu mohou vychutnat nedělní rodinný oběd v restauraci bez začouzeného vzduchu. Ovšem ve výkonu trestu odnětí svobody to tak jednoduché a jednoznačné rozhodně není, a věznice se tak potýkají s nemalými problémy.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Dříve bylo v base všechno poměrně jednoduché a nikdo se nezabýval tím, kdo a kde kouří či kdo nekouří vůbec. Kouřilo se zkrátka všude. Přestože z důvodů požární ochrany byla jistá omezení, kupříkladu zákaz kouření na palandě, nikdo se s nimi zvlášť nezabýval. De facto mnozí vězni prakticky usínali se svou cigaretou v posteli bez ohledu na to, kolik je zrovna hodin. Pak přišel onen zmíněný protikuřácký zákon a ten pořádně zamíchal se všemi kartami. Na tento zákon totiž pochopitelně musely reagovat i věznice.
Odsouzeným se začala určovat místa, kde kouřit mohou a kde nikoli. Vyhrazené prostory pro kuřáky se však v každé věznici různí v závislosti na daných podmínkách a možnostech věznice. Kupříkladu se někde smí kouřit na celách, jinde zase ne, ale zato je vyčleněna jedna místnost jako kuřárna. Ve všech společenských prostorách je pak kouření přísně zakázáno. Toalety, koupelna, chodba, kulturní místnost, popřípadě kuchyňka, nikde tam vás nesmí chytit kouřit, jinak by s vámi bylo zahájeno kázeňské řízení končící vždy trestem. Všechny prostory jsou jasně označené normovanými cedulemi upřesňujícími buď povolení, či zákaz kouření.
Mezi další opatření, které se týkají věznic, v nichž je povoleno kouřit na celách, patří rozdělení odsouzených na kuřáky a nekuřáky, kteří jsou následně „zpravidla“ ubytování odděleně. A tady už se začínají objevovat rovnou dva kameny úrazu. Jednak se stává, že kapacitní důvody neumožňují řádné vedení nekuřáckých ložnic, a tak jsou občas kuřáci a nekuřáci promícháni. Stejně tak i zřízené kuřárny nic neřeší. Dveře od kuřárny se většinou ani nestihnou dovřít, jaký je na ní nepřetržitý provoz. Logicky se pak veškerý kouř line po celé chodbě oddílu a zákaz kouření na chodbě pak absolutně postrádá svůj smysl. To samé de facto platí, i když se kouří na celách. Otevírají se dveře, nebo se zkrátka nechává větrat a kouř je naprosto všude.
Některým nekuřákům už došla trpělivost a rozhodli se bránit nejen své zdraví, ale také bránit i svá už tak omezená práva. Řada z nich proto podala několik žalob soudu, který dal některým z nich za pravdu. Ve finále museli být tito nekuřáci i finančně odškodnění v řádech desítek tisíc korun a jak jinak než z peněz daňových poplatníků.
Především tyto soudní spory i obavy z dalších přiměly Vězeňskou službu ČR k dalším opatřením. Některé věznice proto začaly se zřizováním tzv. „nekuřáckých oddělení“. Jedná se vlastně o specializované oddělení určené výhradně jen pro nekuřáky. Před vstupem – zařazením na toto oddělení je odsouzený seznámen s vnitřními předpisy. Jejich podepsáním se odsouzený zavazuje tyto předpisy striktně dodržovat.
Samozřejmě, že krom přísného zákazu kouření nejen na oddělení, ale i na vycházce či na pracovišti nesmí odsouzený tabákové výrobky a kuřácké potřeby kupovat ve vězeňské kantýně či si je nesmí nechat posílat v nárokovém balíku. Nikterak nesmí ani disponovat s kuřáckými potřebami, což v praxi znamená, že nesmím mít ani zapalovač. Sebemenší porušení těchto předpisů znamená okamžité vyřazení z nekuřáckého oddělení s možnými následky kázeňského řízení. Poptávka po tabákových výrobcích je ve věznici alfou i omegou každodenního dění.
Mnoho odsouzených, především finančně zajištění, psychicky nezvládá několikrát denně odpovídat na otázky typu: „Máš tabák? Můžu si od tebe ubalit cigaretu? Dáš mi papírky?“ a podobně. Raději se proto vydávají za nekuřáky a žádají si o umístění na nekuřácké oddělení. To v praxi znamená, že je na nekuřáckém oddělení umístěna přibližně polovina kuřáků vydávajících se za nekuřáky, co chodí kouřit prostě „na tajňáka“ a přitom blokují místa skutečným nekuřákům, neboť je kapacita na tomto oddělení omezená.
Jednoduše neužívají nekuřáckého oddělení, do něhož se nechávají „uklidit“, neboť je na něm mnohonásobně větší klid než na standardním oddělení, a navíc tak ani nemusejí nikomu žádné cigarety či tabáky dávat ani půjčovat. Rozpoznat skutečného kuřáka od nekuřáka je pro zaměstnance věznice téměř nemožné. Proto se začaly používat různé testovací nástroje, například běžné testy, které se používají i na jiné omamné a psychotropní látky, nebo tzv. smoke test fungující na principu dechového detektoru alkoholu jen s tím rozdílem, že nezachycuje alkohol, nýbrž měří hladinu oxidu uhelnatého v dechu.
Nekuřácké oddělení zpravidla nebývá nijak zvlášť izolované od ostatních, takže mohou navazovat styky s odsouzenými ze standardních oddělení. Mají tedy možnost najít si cestičku a získat tabákové výrobky či kuřácké potřeby všeobecně. Právě z tohoto důvodu vznikl projekt tzv. „nekuřácké věznice“. Sice nejde vyloženě o zřízení celé nekuřácké věznice, ale umístění nekuřáckého oddělení je řešeno tak, že je od ostatních zcela izolované. Odsouzení pak nemají nejmenší šanci opatřit si či jinak nakládat s kuřáckými potřebami. Navíc se do této nekuřácké věznice mohou hlásit nejen samotní nekuřáci, ale i kuřáci pevně odhodlaní se svým zlozvykem jednou provždy skoncovat. To vše se však týká jen odsouzených. Opatření chránící zdraví nekuřáků. Ale co třeba takoví zaměstnanci věznice?
Také zaměstnancům věznice je určeno místo pro kuřáky, kde si smějí cigaretu zapálit. V kancelářích ani nikde jinde se kouřit zkrátka nesmí. Pro zaměstnance nekuřáky by tak mělo být vše v pořádku, ale není. Tito zaměstnanci musí i několikrát denně procházet a kontrolovat přidělená oddělení. Musí vcházet do zakouřených cel, chodit po kouřem zahalené chodbě a nedobrovolně vdechovat tyto zplodiny. A nic s tím ani nenadělají. Tito zaměstnanci poukazují na skutečnost, že si vězni nekuřáci jednoduše podají žalobu, spor pak vyhrají a jsou finančně odškodněni. Copak si ale mohou zaměstnanci stěžovat, že jsou nucení pracovat v zakouřeném prostředí? S tímto dotazem jsem se na pár těchto zaměstnanců nekuřáků obrátil a odpověď byla vždy stejná.
Zaměstnanci si také mohou stěžovat, koneckonců mají i své odbory. Také si mohou podat žalobu k soudu a bezesporu by i vyhráli nějaké to odškodnění. Ovšem na druhou stranu se shodují i v tom, že by si potom mohli hledat novou práci. Ochrana nekuřáků je v tuzemských věznicích poměrně jednostranná. Převážně totiž chrání jenom vězně, ale na zaměstnance už ohledy nikdo nebere. Ani chodby jednotlivých oddělení nejsou nijak hermeticky uzavřené. Pouze je odděluje tzv. katr, což je jen bytelná mříž na pantech opatřená několika zámky. Kouř je tak prakticky všude po celém baráku a zaměstnanci nekuřáci zkrátka musí dýchat, ať už se jim to líbí nebo nelíbí. Je to prostě jedno z mnoha nařízení či opatření, které není domyšleno do konce a de facto zvýhodňuje pouze jednu část společenství, aniž by byly brány ohledy na tu druhou.
V některých věznicích ve světě je platný celoplošný zákaz kouření v celém areálu věznice. Vězni si pak v takovýchto zařízeních zkrátka legálně nezakouří vůbec. Netvrdím, že bychom se měli jimi řídit také, ale každá opatření by měla být promyšlená až do konce. Kuřárny by měly být dobře odsávané, aby kouř co nejméně unikal do společných prostor, a nebyli tak nekuřáci tolik omezováni. A stávající projekty nekuřáckých věznic? Snad by bylo lepší vyčlenit opravdu celou věznici jako nekuřáckou než to řešit specializovaným oddělením, které v praxi vlastně vůbec neplní svůj účel. A zaměstnanci nekuřáci? Ti by měli dostávat zvláštní příplatek za to, že zkrátka musí inhalovat v zakouřených prostorách, i když je to pro jejich zdraví nebezpečné. Protikuřácká opatření ve věznicích bych shrnul asi takto: nápady sice dobré, ale jak už to bývá, prostě nedomyšlené.
