Recenze Mafia: Definitive Edition: Nádherná grafika i parádní český dabing. Příběh ale vyznívá do prázdna
V Česku byste jen marně hledali hráče videoher, který by neznal hru Mafia. Legendární mafiánská akce z roku 2002 se u nás i v Evropě stala v době svého vydání hitem a dodnes se může těšit přívlastku kultovní. O 18 let později se hra dočkala remaku. Pod názvem Mafia: Definitive Edition ji k životu přivedlo studio Hangar 13 společnosti 2K Games, které před čtyřmi lety vydalo hru Mafia 3. Jak se tento remake povedl? Stručně řečeno: krásný kabátek, ale trošku nuznější obsah.
Mafia byla první velkou hrou, která se mohla pyšnit opravdu špičkovým českým dabingem. Její remake je zřejmě tou poslední, kterou si v češtině užijeme. Hned v úvodu je potřeba opravdu smeknout před tvůrci, protože Česko není lukrativním trhem a v naší mateřštině si vysokorozpočtovou hru jen tak nezahrajete. Slova šéfa vývoje Alexe Coxe o tom, že „Češi tvoří značnou část skalních fanoušků, a proto jim chtěli dopřát komplexní zážitek“, byla míněna opravdu vážně. Dabing remaku je skutečně parádní, Marek Vašut i Petr Rychlý našli pro své postavy ty správné polohy a ani zbytek hereckého obsazení za nimi nezaostává. Už jen to je dobrý důvod k tomu, proč si hru Mafia: Definitive Edition koupit.
Druhým dobrým důvodem ke koupi je grafika. Zejména při nočních misích známé město Lost Heaven dostává neznámý prostor. Vypadá zkrátka neuvěřitelně dobře. Barvy i odlesky jsou natolik působivé, že jsem sám jen několik minut jezdil v 18 let starých lokacích a užíval si, jak jim nový kabátek sluší. Stejně pěkně vypadají i auta a třeba závodní speciály v misi Fair Play vyloženě prokoukly.
Třetím důvodem ke koupi je pak možnost zahrát si tuto hru na konzolích. Sám jsem ji prošel na Playstationu 4 a musím říct, že jsem nezaznamenal žádné výraznější grafické bugy. Občas se možná trochu pomaleji načítají textury (přeci jen je to dosluhující generace konzolí), ale žádné pády do neviditelných propastí jako v případě remasteru druhého dílu tu nejsou. Hru sem musel dvakrát restartovat, protože se mi zasekla mezi misemi, o žádný obsah jsem ale nepřišel a plynule jsem navázal tam, kde jsem skončil.
Teď se ale musím věnovat příběhu a to je bohužel nejslabší článek celého remaku. Tvůrci avizovali, že jej rozšíří, přidají scény i hloubku některým postavám a pomohou nám více prozkoumat město, i když zachovají stejný počet misí. No a to se zkrátka nepovedlo. Autoři jako by si neuměli vybrat, do jaké míry se chtějí od originálu odlišit a jak moc se chtějí zavděčit skalním fanouškům. Místy tak vzniká jakýsi kočkopes, který zkušené hráče naštve a ty nové zmate.
Je to jako znovu natáčet Pelíšky
Rozhodně tuhle roli tvůrcům nezávidím, vždyť předělávat Mafii je, jako byste dnes chtěli (znovu a lépe) natočit třeba Pelíšky. Předem jste odsouzeni k záhubě. Ale i do pekla můžete jet s plnou parádou, proto nerozumím tomu, proč se autoři nepustili do většího experimentování a svými zásahy tak zůstali na mělčině. V Definitive Edition plníte ty absolutně stejné mise a ve stejném pořadí tak, jako v roce 2002. Jen v nich jsou udělány drobné změny a nutno podotknout, že řada z nich zkracuje herní dobu a hráči průchod usnadňuje. Například jediná ženská postava ve hře Sára dostala více prostoru v pár cut scénách, ale celkově to k ničemu dalšímu nevede. Její manžel Tommy je pořád stejný grázl a nijak své svědomí nezpytuje a slova své ženy nijak ve svých činech nereflektuje.
Spoustu prostoru také dostal Vincenzo, chlápek, co vám v původní jedničce dával zbraně, ale třeba automechanik Ralph toho říká míň. K oběma si přitom máte vytvořit vztah, aby vám pak bylo líto, že je napráskáte policii. Jenže mě to bylo tak nějak jedno. K Ralphovi mám vztah už od roku 2002, kdy mě svým typickým koktáním učil páčit zámky a Vinie zase hláškoval o sto šest. Jeho nejlepší hláška o synovcově pálce podepsané Babem Ruthem pak v remaku chybí. Měl jsem na vedlejších postavách rád tyhle detaily, nemusely toho namluvit moc. Odtažitěji pak v remaku působí i Frank a mise Omerta na letišti ve mně tak nevzbudila žádné emoce. Vždycky u nějakého zásadního scénáristického zásahu remaku, který ale děj nějak významně neposunul, jsem si řekl, proč to vlastně tvůrci dělali. Proč třeba ikonické hlášky jako „původně jsem byl taxikář“ nebo „jsme pracháči, Tome!“ jsou napsány jinak, případně chybí. Bolí to stejně, jako když v televizi běží váš oblíbený devadesátkový akčňák, ale s jiným dabingem.
Rozhodně to není tak, že by původní scénář Dana Vávry byl nedotknutelným dílem. Ten v remaku ale nepřináší nic lepšího. Vávra třeba v původní Mafii akcentoval přátelství Tommyho se Samem a Pauliem. Zároveň nám pomalu dávkoval i indicie o tom, jak je přátelství vrtkavá věc (ve hře se použije podstatně peprnější označení) a že nakonec tě zastřelí tvůj nejlepší kamarád. To v remaku zcela chybí, i když je děj stejný a vy jste tak o tenhle rozměr ochuzeni. Místo toho se hodně akcentuje rodina, ale vy 90 % času trávíte s kamarády a třeba jména vašich dětí tam nikdy nezazní. To samo o sobě pak dost ničí konec, který byl před těmi 18 lety natolik silný, že se mu dokázalo přiblížit do dnešních dnů jen pár her.
Přehrada jen na parádu a málo chytlavé písničky
Posledním bodem, který bych chtěl rozebrat, je hratelnost. V zásadě nemám problém s předěláním hry do tzv. cover shooteru, kdy skrčeni za překážkou likvidujete davy nepřátel. Na vyšší obtížnosti to dává docela zabrat a pokoření jednotlivých vln je uspokojující. Ale opět to nesedí k příběhu. Je až úsměvné sledovat postavy, jak jsou rozhozeny z toho, že jedou ukrást diamanty či drogy do federálního skladu, když o pár minut dříve postříleli 100 policistů. Notně také zchudl jízdní model a auta už se nechovají tak realisticky jako před 18 lety. Nemůžete tudíž autům ustřelovat kola či je roztočit do hodin tím, když trefíte jejich zadní nápravu. Ochuzeni jste také, co se týče zbraní, zatímco v původní verzi můžete mít několik pistolí a až dvě dlouhé zbraně, teď máte jen jednu pistoli a jednu dlouhou zbraň.
Co se týče prozkoumávání města, tak vás do toho hra nutí ještě méně než v originálu. Můžete, ale nemusíte tak navštěvovat Lucase Bertoneho. Hra vám tuto možnost jen zmíní, ale už vás k tomu nevybízí. Zajet k němu můžete v režimu „volná jízda“, kde si zvolíte libovolné zbraně, oblečení i auto a vydáte se na vlastní pěst probádat Lost Heaven. Je tu toho spousta a je jen škoda, že autoři sem nedali pár vedlejších misí. Třeba obrovská přehrada na severu k tomu vyloženě vybízí, ale i v remaku je jen na okrasu. A další škoda je, že vám u toho nehrají původní písničky. Nové sice nejsou špatné, ale pro mě prostě nejsou tak chytlavé jako melodie z Central Islandu, jejíž ikonické „tudu tu tu tu tu du“ si broukám dodnes. Naštěstí zůstalo epické intro Vladimíra Šimůnka, které nahání mráz spolehlivě i po letech.
I přes tyto všechny nedostatky jsem rád, že remake Mafie vznikl. Věřím, že odkaz původní hry nezadupe a přiměje nové generace zahrát si jak remake, tak originál, který si stále můžete na internetu koupit a napravit tak hřích z mládí, kdy jste jej určitě měli vypálený od kamaráda na cédéčku. I v roce 2020 tak můžete být znovu Tommy Angelo, naivní řidič, který se dostane do vyšší společnosti a zalíbí se mu tam natolik, že mu nevadí zabíjet a loupit. A i když vaše první hláška není „původně jsem byl taxikář,“ stále jste mafián, stále je to zábava a stále „můžete Sáře zachránit panenství a hned ji o něj připravit“. A jak jsem nastínil v úvodu, je to zřejmě poslední velká hra, ve které z úst hlavních hrdinů uslyšíte češtinu.
