Konfiskace, skládka i pustošivé živly: Jedna z nejkrásnějších sudetských fabrik přežila jen zázrakem
Stejně jako je profesor Hrbolek v komedii Marečku, podejte mi pero přesvědčen, že i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále, věří architekt Adam Gebrian, že místem výkonu dělnické profese nemusí být plechová hala. Důkaz, že průmyslové stavby můžou být krásné, aniž by rezignovaly na svou utilitárnost, stojí v údolí řeky Úpy. V 19. století v něm vznikla řada skláren, papíren a brusíren. Jen posledně jmenovaných bylo v okolí Horního Maršova dvanáct. Ta svého času největší, nejmodernější a nejhezčí se jmenuje Dixova. Dochovala se jako jediná a navzdory zuboženému stavu je stále obdivuhodná.
Industriální prostor s obytným domem si nechal postavit v roce 1886 mlynář Ignác Dix. S užitím metrových kamenů zpracovával v brusírně smrkové špalky na vlákninu, kterou pak zásoboval místní papírny. Po čase zmerčil podnikavý továrník další obchodní příležitost, přistavěl ještě třípodlažní budovu a v ní začal vyrábět balicí papír a lepenku. V té době zaměstnával na šesti brusech a jednom papírenském stroji 40 lidí.
Po roce 1948 musel vyklidit pole, ne však stroje. Ty se staly majetkem národního podniku Krkonošské papírny. Pak už to šlo s fabrikou od desíti k pěti. V šedesátých letech vyhořela a s revolucí přišla místo kýžené rekonstrukce parta podnikavců, kteří co se dalo, odvezli do šrotu, a co nedalo, nechali ladem. Z někdejší chlouby průmyslové architektury se stala veřejná skládka s 25 tunami sutě a nepořádku. V jakém stavu je dnes, se můžete podívat v dalším díle pořadu Gebrian: Plus/Minus z produkce internetové televize Mall.tv. A pokud vás zajímá nejen našincův veřejný prostor, ale rádi byste se aspoň teoreticky porozhlédli i za hranicemi, přečtěte si postřehy Adama Gebriana sepsané do knihy Tři měsíce v Barceloně. Koupit ji můžete zde, nebo si o ni v pondělí 15. března od 19:00 zasoutěžit na www.mall.tv.
