Zápisky bývalého vězně: Způsob, jak věznice řeší pandemii odráží neschopnost celého státu
V době, kdy se koronavirová situace poprvé dotkla i tuzemských věznic, tak jsem se ještě stále nacházel za mřížemi. Mohl jsem tak sice celou situaci pozorovat přímo z místa dění, ale nebylo to opravdu nic příjemného. Nyní už mám tu noční můru za sebou a jsem za to upřímně rád, neboť současnou situaci bych označil za poměrně kritickou. Odsouzení mají velice složitý přístup k jakýmkoliv aktuálním, veřejně dostupným informacím, které se samozřejmě nejlépe získávají z internetu.
V současné době však mám neomezený přístup ke všem potřebným informacím a navíc mám k dispozici i své zápisky, které jsem si zaznamenával během karanténních opatření ve věznici. Jaká tedy byla situace před několika měsíci v porovnání s dneškem a kdo nese odpovědnost za současný stav? Na tyto otázky se pokusím dnes odpovědět.
Za mřížemi vám „pravdu“ nikdo neřekne. Nemám tím zrovna na mysli, že jsou vězni prolhaní, což patří k vězeňskému folklóru, ale ani zaměstnanci nepatří zrovna mezi ty nejpravdomluvnější, když se jich zeptáte na něco podstatného. Kolik je na Covid 19 pozitivních odsouzených ve věznici nebo ve věznicích celkově? Jsou pozitivní i zaměstnanci? Umřel už někdo na koronavirus ve výkonu trestu? Jednoduché otázky, které může jakýkoliv vězeň položit zaměstnancům věznice.
Bohužel uspokojivé odpovědi se však žádný nedočká. Díky dostupným informacím však už nyní vím, že aktuálně je v tuzemských věznicích nakaženo z bezmála 19 500 vězňů okolo 1 230 osob a z více jak 11 000 zaměstnanců vězeňské služby je přes 370 pozitivních. Tato čísla se však zdaleka nedají brát jako přesná, neboť ještě nejsou známé výsledky z povinného testování všech zaměstnanců VS ČR, o odsouzených raději nemluvě. Co je však ještě horší, už jsou případy, kdy se vězni museli hospitalizovat a napojovat na plicní ventilátory. Je dokonce znám i první případ úmrtí odsouzeného na Covid 19.
A jak se vlastně vězeňská služba ČR staví k současné situaci? Podle vyjádření jejich tiskové mluvčí „nastavená opatření fungují a neselhávají, situaci ve věznicích mají pod kontrolou a je stabilizovaná.“ Trochu mi to spíše připomíná projevy Andreje Babiše, neboť z posledních tiskových vyjádření je evidentní, že pozitivních případů raketově přibývá.
Ovšem jak již bylo zmíněno na portálu Blesk.cz : „Co přesně za rychlým šířením koronaviru ve věznicích je, zatím nikdo neuvedl.“ Ale rozhodně nemohu souhlasit s tézí imunologa Zdeňka Hela, podle níž za vším může stát vliv britské mutace. I on by nejspíše svou hypotézu poupravil, kdyby mu byly známé ony „opatření,“ které byly ve věznicích zavedené. Nestačí totiž pouze uvést pro klid veřejnosti, že se zavedla fungující opatření, které neselhávají. Sám jsem byl součástí těchto rádoby opatření, tak vám je nyní mohu trochu blíže představit.
Vše se odehrávalo v příbramské věznici, která má nyní mimochodem v součinnosti s Oblastní nemocnicí Příbram organizovat očkování vězňů starších 70 let a těch, kteří spadají do rizikové skupiny. Pro informaci by se to mělo týkat přibližně 150 osob.
Nejdříve byl strategický plán v boji proti koronaviru následovný. V případě zjištění prvního pozitivního případu v areálu věznice mělo dojít k jakémusi internímu „lockdownu“ Celá věznice by se uzavřela i se zaměstnanci, pro které by se tak věznice stala dočasným domovem. Veškerá venkovní pracoviště by byla pro vězně uzavřená.
Ovšem k tomuto plánu se nepřistoupilo. Místo toho se zaměstnanci, přicházející především do styku s odsouzenými, rozdělili do dvou skupin, které se v práci ani mimo ni neměli vůbec potkat. Pracoviště opouštěli o 15 minut dříve, aby se společné pracovní prostory vydezinfikovaly. V tomto režimu, jak mi je známo, funguje věznice stále. První chyba nastala v tom, že mohli chodit odsouzení nadále na venkovní pracoviště, tedy pokud podepsali písemný souhlas. To, že na některých těchto pracovištích byli i pozitivní civilní zaměstnanci nebylo žádným tajemstvím.
Jakmile se pak začali rozšiřovat řady mezi odsouzenými s příznaky onemocnění, začala věznice zavádět jedno nesmyslné opatření za druhým. Opakovaně se rušilo předvýstupní oddělení, místo kterého se zaváděla karanténa pro odsouzené a naopak. Celá ubikace „D“ byla vyhlášená jako infekční a nesměli se v ní proto střídat zaměstnanci z jiných ubikací.
Potíž však byla v samotné skladbě odsouzených. První oddíl byl složen z nekuřáků, ovšem byli mezi nimi pracující, zařazeni jak na venkovních pracovištích, tak i ve vnitřním provozu věznice.
Druhý tvořili odsouzení, kteří byli pracovně zařazeni na venkovních pracovištích a třetí pak tvořil onen výstupní oddíl z něhož byla polovina pracovně zařazená na vnitřních pracovištích. Ze všech ostatních ubikací se jednotlivé oddíly nemohly potkávat při žádných příležitostech ovšem oddíly z ubikace „D“ byly mezi sebou několikrát denně v dlouhodobém kontaktu.
Kupříkladu při společném výdeji stravy nebo při vycházkách. Snaha vedení věznice zabránit kontaktu mezi jednotlivými oddíly byla zbytečná, neboť každá dozorčí služba měla jiné mínění o nařízených opatření. Náhle se začali objevovat pozitivní případy na jednotlivých oddílech až došlo k trvalejšímu zrušení výstupního oddělení, ze kterého se udělala karanténa pro potvrzené případy covidové nákazy. „První“ pozitivní odsouzený byl sice vzat do izolace na zdravotním středisku věznice, ale stravu mu dováželi kuchaři (vězni), kteří neměli žádné ochranné pomůcky. Ti se poté vraceli na svůj oddíl kuchařů mezi ostatní spoluvězně, kteří vařili stravu pro celou věznici.
Co se stalo s výstupním oddělením? Přestože byli i tito odsouzení v kontaktu s nakaženými, rozhodlo vedení věznice „rozházet“ všechny tyto vězně mezi nezasažené oddíly po mnoha jiných ubikací. V tu chvíli se začala mezi vězni šířit znatelná panika, kdy bylo v jednom případě nutné povolat i vězeňskou zásahovou jednotku, aby zajistila pořádek. Této akce jsem se osobně účasnil v roli vězně, jenž se musel stěhovat také. Mezi vězni se začal poměrně rychle šířit názor, že takovéto rozhodnutí nemá žádné logické opodstatnění a jde tak spíše o cílené promořování odsouzených. Nicméně druhý den, kdy nás chtěli opět stěhovat na jiný oddíl, jsem důrazně prohlásil, že jsem byl v kontaktu s nakaženými a nechci se podílet na tomto šíření nákazy. Vzápětí jsem byl izolován zpět, tentokrát do karantény. Následovala další řada zmatečních nařízení ze strany vedení věznice.
Odsouzeným v karanténě byla dovážena strava přímo na oddíl, kterou zpočátku vydávali tito vězeňští kuchaři. Teprve až po nějaké době začali stravu vydávat zaměstnanci věznice v ochranných kombinézách s obličejovým štítem a dýchací maskou. Teprve až opět po nějaké době byli dokonce izolovaní i kuchaři mající na starost výdej stravy.
V této době už byl virus hypoteticky roznesený po celém areálu věznice. V karanténních oddílech se začalo s testováním odsouzených. Ti, kteří měli pozitivní výsledky na nákazu byli sestěhováni na jeden oddíl a byly jim provedené další testy. Nicméně po uplynutí přibližně desetidenní lhůty byly vráceni zpět na oddíl a to i přesto, že měli kontrolní testy opět pozitivní.
Jako vysvětlení bylo odsouzeným zástupkyní vedení věznice sděleno, že mají být všichni v klidu, neboť dle prohlášení pracovníků hygieny dotyční už nejsou infekční, přestože testy vykazují pozitivní výsledky nákazy. Jelikož se v té době nevědělo o Covidu 19 ještě příliš mnoho, tak se dle mého názoru jednalo o opravdu hazardérský krok nebo cílený záměr za účelem cíleného promoření vězeňské populace.
Vpouštění zaměstnanců do areálu věznice bylo v závislosti na měření teploty bezdotykovými teploměry, které se rozhodně nepoužívali tak, jak by se měly používat. Z vlastní zkušennosti si pamatuji, že nám měřili teplotu v průvanu na chodbě oddílu a nebylo výjimkou, kdy teploměry vykazovaly naprosto nesmyslné hodnoty. Kupříkladu mi byla naměřena teplota 24 stupňů, což bych byl prakticky už několik hodin po smrti, ale s těmito maličkostmi se nikdo nikterak nezabýval. Nebylo proto ani překvapující, že se mezi odsouzenými pohyboval zaměstnanec s pozitivními testy.
Co se týče ochranných pomůcek zaměstnanců věznice, tak to bylo stejné, jako se všemi nařízeními. Zpočátku jich bylo natolik málo, že se o ně museli zaměstnanci dělit navzájem. Jednorázové pomůcky museli používat opakovaně a ne každý zaměstnanec je měl k dispozici. Zatímco byli dozorci oděni do speciálních obleků s dýchací maskou a obličejovým štítem, museli se civilní zaměstnanci věznice spokojit s vlastním oděvem a rouškou. Lepší ochranné pomůcky (obličejový štít a kvalitní masku obdrželi až po čase). Co se týkalo testování zaměstnanců, tak to stojí přeci peníze a nabylo zapotřebí. Kdo se tak chtěl nechat otestovat sice mohl, ale jen na vlastní náklady. Tahle možnost však ostatním odsouzeným umožněná nebyla ani na vlastní náklady, stejně tak ani možnost dostat se k vitamínům či volně prodejným lékům na chřipku.
Pozastavení venkovních pracovišť sice nakonec proběhlo také, ale netrvalo příliš dlouho. Aniž by byla příbramská věznice zcela očištěna od koronavirové nákazy, začali vězni opět jezdit na venkovní pracoviště. Aniž by byli otestováni, podepsali papír, že jsou zdraví a šup rovnou do práce. Nejhorší na všem však je fakt, že nepracovali někde, kde by nemohli ohrozit zdraví běžných občanů, ale dělali přímo s potravinami pro civilní obyvatelstvo.
Mezi takové bych pro příklad mohl uvést příbramskou masnu nebo pražskou pekárnu. Proč však věznice trvala na tom, aby tato pracoviště fungovala dál bez omezení? Protože z toho vězeňská služba těží nemalé zisky. Ovšem o pracovním zařazování odsouzených jsem již napsal nejeden článek a není tedy třeba se k tomuto tématu opět vracet. Bohudíky potažmo díky vládním nařízení se teď musí testovat všichni zaměstnanci vězeňské služby a dokonce dojde i k očkování aspoň několika desítek odsouzených. Co mě však opravdu zaráží je skutečnost jednou již zmíněná, že se k organizování této akce ujala právě příbramská věznice. No nic, už se těším, až se někde opět dočtu tiskového vyjádření mluvčí vězeňské služby, jak mají vše pod kontrolou, situaci perfektně zvládají a věci se vrací zase do normálu.
