Recenze Life is Strange True Colours: Emocionální horská dráha v závěru nezastíní, že jde o průměrnou hru
V září jsme se dočkali pokračování série Life is Strange. Nejnovější přírůstek s podtitulem True Colours nijak nevybočuje z vyjetých stop studia Dontnod Entertainment (tuto konkrétní hru má na svědomí studio Deck Nine, obě ale patří pod vydavatele Square Enix). Opět tu máme grafickou epizodickou novelu (vydanou tentokrát najednou), kde se vžijete do role dívky se zvláštními schopnostmi. Pomocí klikání na různé předměty pak odhalujete příběh a vybíráte, kterým směrem se vyprávění vydá. Scenáristé tu odvedli parádní práci, jsou však ale jediní, kteří si zaslouží pochvalu. Jinak se jedná o neinovativní jednohubku pro teenagery s několika významnými odkazy pro starší generaci
Zatímco první díl působil jako zjevení a v roce 2015 donutil i ty nejmaskulinnější hráče slzet nad příběhem dospívající dívky, tentokrát se podobná revoluce nekoná. Stejně jako tehdy i dnes se vžijete do role problémové holky, kterou čeká jedno neobyčejné dobrodružství na malém městě. Alex Chen, jak se vaše postava jmenuje, má schopnost se vcítit do druhých. Zní to sice naprosto banálně, ale tvůrci z toho vyždímali maximum. Emoce se ve hře omezují na strach, radost, hněv a pochybnosti. Vaše hrdinka umí vstoupit do nitra ostatních a vykouzlit snový svět ovládaný právě konkrétní emocí. Těžko se to popisuje, ale ve hře to funguje a zrovna tahle mechanika vás neunudí. Škoda pár technických nedostatků, kdy mi hra i na Playstationu 5 padala, sekala se a občas se nenačítaly textury.
Město vykradené z jiné hry
Ocitáte se v malém hornickém městečku Heaven Springs, kam jako sirotek přijedete za svým starším bratrem, který vám po letech v pěstounské péči nabízí nový začátek. Tady bych měl jednu obrovskou výtku k autorům – naprosto se neštítili vykrást jinou hru, a to sice Twin Mirror (kterou pro Namco Bandai vyrobilo studio Dontnod Entertainment). Obě prostředí jako by si z oka vypadla a měl jsem tu hodně velký pocit déjà vu. Malé město, doly, hornické sochy, hornické tragédie a jakési tajemno, které obchází důlní společnost. Twin Mirror je na rozdíl od série Life is Strange velmi málo známá, vyšla ale rok před True Colours a takto vyplenit si rozhodně nezasloužila.
Postavy, se kterými ve hře interagujete, jsou dobře napsané, živé a uvěřitelné. Ze všech vyniká místní DJka Steph, za kterou si můžete zahrát v datadisku Wavelengths. Tady si dovolím malou odbočku a ohodnotím samostatně prodejný datadisk. Pokud nepatříte ke skalním fanouškům série, jeho nákup si můžete odpustit. Čeká vás jen simulace práce v rádiu a žádné zvláštní schopnosti (ani bonusové achievementy). Pomalu rozplétáte příběh téhle vedlejší postavy a pro pamětníky tu dojde k hezkému propojení s prvním dílem i jeho datadiskem Before the Storm.
Jedna věc mě na True Colours hodně zarazila. Záliby postav a stylizace prostředí cílí na věkovou kategorii 30+ a tomu moc nerozumím. Herní publikum je přeci jen trochu mladší. Osobně se mi líbilo, že jsou postavy ve hře zažrané do MMORPG her, a když se potkají, tak hrají u stolu Dračí doupě nebo vyběhnou ven a zinscenují LARP, ale nevěřím tomu, že by tohle někdo z lidí pod 18 dneska provozoval. Stejně tak lásku ke gramofonům, LP deskám a flanelovým košilím. Ale kdo ví, třeba jsem jen irelevatní boomer a všechny tyhle věci dnes zase letí.
Zpět ale k hodnocení hry. Hra neobsahuje tzv. quick time eventy, které osobně považuji za vítané koření žánru. Tady si jen zkrátka budete muset přečíst spoustu věcí a ty si zapamatovat. Hra také láká na ovlivnění příběhu, to je ale opět velmi minoritní a laťky nastavené famózním Detroit: Became Human zdaleka nedosahuje. Velmi kreativní je pasáž uprostřed, kde se herní mechanika změní na tahové RPG. Nechci nic spoilerovat, ale jedná se o nejlepší moment celého True Colours.
LGBT+ agendy je tak akorát
Zatímco v hlavním příběhu se příliš netlačí na LGBT+ agendu (můžete si zvolit, jestli budete mít románek s holkou, klukem nebo zůstanete sami), datadisk je lesbickým Wavelengths manifestem. Osobně s tím nemám problém, jen na to upozorňuji, protože tady se po špičkách kolem stejnopohlavní lásky rozhodně nenašlapuje. Hra se ani nesnaží být politickou. Jen jeden z domů má ve hře vyvěšenu tibetskou vlajku, za což se na ni snesla vlna kritiky od čínských hráčů. To ale vypovídá více o Číně samotné.
Závěr příběhu je emocionální horská dráha, kde vás ale zaseknou a vyhodí těsně před cílem. Příběhu prostě chybí ona fatálnost, s jakou jsem v prvním díle rozhodoval mezi tím, jestli nechám zmizet z mapy město, nebo holku svého života. Tady je to chvílemi podobně dojemné, ale v samotném závěru ve vás hra vyvolá maximálně pokrčení ramen.
Life is Strange True Colours je důstojným členem své rodiny, na kvality prvního dílu ale nedosahuje ani v nejmenším. Nabízí poctivou scénáristickou práci, pár hezkých zvratů, minimalistickou hratelnost a kvalitní soundtrack. Nákupem rozhodně neprohloupíte, hra vás na nějakých 20 hodin docela zabaví, o její znovuhratelnosti mám ale svoje pochyby, stejně tak o tom, jestli si její příběh vybavíte i za rok. Ten z prvního dílu mám totiž v hlavě i po šesti letech.
