San Marino je nejstarší republika na světě. Založil ji kameník a prožila si za ta staletí své
Třetí nejmenší země v Evropě, ze všech stran obklopena Itálií. Přežila dvě římské říše, fašisty, komunisty, války i okupace a sedmnáct století hrdě drží svou svobodu, svou demokracii… a svých šedesát kilometrů čtverečních. To je San Marino.
Podle legendy žil ve druhém století našeho letopočtu prostý kameník. Pocházel z Jadranu, konkrétně z ostrova Rab, ale pracoval na stavbě v Rimini. Ostatně, jak Jadran, tak celá dnešní Itálie byly tehdy součástí Římské říše. Jmenoval se Marinus a měl jednu vlastnost, která pro něj byla nejsměrodatnější. Byl to nadšený křesťan. A to byl v tehdejším Římě nebezpečný koníček.
A byl to mimochodem důvod, proč byl vykázán ze svého rodného Loparu na ostrově Rab a proč musel uprchnout až na Apeninský poloostrov. Ale drahého Marina to víry nezbavilo, právě naopak. Nejenže se kolem něj vytvořila nevelká skupinka následovníků, ale dokonce se mu podařilo zázračně uzdravit syna místní patricijky. Ta byla mimořádně vděčná a když tehdejší císař Diocletianus začal ve velkém pronásledovat křesťany, věnovala Marinovi své území na Monte Titano.
Jak název napovídá, hora má podle legendy leccos společného s titány. Pověsti praví, že hora byla prvním stupněm schodiště, které postavili titáni, aby se dostali na Olymp a svrhli bohy. Neúspěšně. Nicméně bylo to právě tady, kde Marinus položil základní kámen kláštera. 3. září 301, přesně před sedmnácti sty dvaceti jedna lety. Klášter se rozrostl na městečko a městečko na malou nezávislou republiku. Její zakladatel byl později svatořečen a země na sebe vzala jeho jméno.
San Marino.
Malý hráč na velkém poli
San Marino datuje svůj vznik právě do roku 301 a to z nich dělá nejmenší stále existující republiku na světě. Jak je možné, že tahle mrňavá zemička přežila takhle dlouho? Je to právě její velikostí. San Marino je tak malé, že nikomu nestálo za to, aby ho dobýval. Šedesát kilometrů čtverečních a třicet tisíc obyvatel skutečně nikoho nevytrhne, obzvlášť když velkou část země tvoří právě sedm set metrů vysoké Monte Titano.
Dnes můžete do San Marina volně vjíždět a zase ho opouštět, může se stát, že profrčíte zemičkou a když nedáte pozor na cedule, ani si nevšimnete, že jste na pár minut opustili Itálii. Předkládat pas není nutné, ale když chcete razítko, musíte na radnici, kde dostanete za pět euro do pasu štempl. Nicméně mezinárodní politika San Marina nebyla vždycky tak bezproblémová.
První existenční hrozbu pro zemi představoval Napoleon Bonaparte, ale zdá se, že mu země přišla tak roztomilá, že jí dokonce nabídl pár regimentů, ať rozšíří své území. Což sanmariňané odmítli a možná že právě tahle absence ambic může za jejich stálou přítomnost. Nicméně díky téhle epizodě mělo San Marino za sebou svůj první oficiální diplomatický akt a mohlo počítat Francii mezi své spojence.
Za první světové války chtělo San Marino zachovat nezávislost, ale nakonec bylo donuceno poslat dvacítku vojáků na frontu proti Rakušákům. Po Velké válce se moci chytli fašisté, kteří v podstatě kopírovali Mussoliniho linku a v roce 1944 byla země okupována německými vojsky. Ty byl poraženy postupující spojeneckou armádou v bitvě u (překvapivě) San Marina.
Po válce si zemička pro změnu demokraticky zvolila komunisty, ale nikdy nespadla do východního bloku a nepřišla o svou demokracii, takže komunisti koncem padesátých let prohráli volby a země se vrátila zpět do civilizované Evropy. V podstatě už od roku 1600, kdy si San Marino vystavilo svou demokratickou ústavu (mimochodem nejstarší stále platnou ústavu na světě), tak nějak kopíruje historické trendy v menším měřítku.
Zemička zkrátka stojí za návštěvu. Ať už kvůli historickým pevnostem (na Monte Titano jsou tři, ta nejstarší z desátého století), kvůli jídlu, atrakcím jako je muzeum upírů a vlkodlaků… nebo kvůli štemplu za pět euro.
