Michelangelův David je na Floridě porno. Tak to neviděli tahle kontroverzní díla
Doba se mění a s ní i kultura, kterou vstřebáváme. Naše generace například vyrůstala na Arnoldu Schwarzeneggerovi, a proto jsme se ve filmu Policajt ze školky dozvěděli, že kluci mají penis a holky zase vaginu. Dnešní mládež v USA klasickou kinematografii evidentně nezná. Když učitelka výtvarné výchovy ve floridském Tallahassee ukázala dětem fotografii Michelangelova Davida, dostaly z odhalených partií šok a rozzuření rodiče nechali nešťastnou pedagožku vyhodit, protože vystavila žáky pornografii. Těšit ji může snad jenom to, že není zdaleka první, kdo kvůli kontroverznímu umění přišel do průšvihu.
Pokračování 2 / 7
Poslední soud
Na Michelangelovu obranu je potřeba říct, že za povyk kolem nahatého Davida vlastně nemůže. Původně měla totiž socha stát na střeše katedrály ve Florencii, kde by jeho necudné partie byly vidět jen dalekohledem. Na náměstí Piazza della Signoria se ale hrdinova chlouba ocitla divákům přímo před očima a strážci mravů považovali za nutné je zakrývat různými hadry a plechovými fíkovými listy. Naostro směla veřejnost Davida spatřit až v půlce 20. století a nahatou premiéru si odbyla nejprve replika v londýnském muzeu Viktorie a Alberta. David navíc nebyl jediný biblický hrdina, kterému musel Michelangelo zakrývat rozkrok. Když pomaloval strop Sixtinské kaple výjevem Posledního soudu, našli na hotové fresce zděšení vatikánští úředníci nahých figur celé tři stovky. Kvůli přimalovávání drapérií se umělec pohádal se samotným papežem Juliem II., který pak natruc nakázal přikrýt genitálie všem nahatým sochám a obrazům ve Vatikánu. V celém humbuku pak poněkud zapadl další skandál způsobený tím, že si Michelangelo dovolil namalovat Ježíše bez vousů.
Pokračování 3 / 7
Původ světa
Francouzský malíř Gustav Courbet tvořil v druhé polovině 19. století, kdy byla trocha kontroverze považována za módní záležitost. Jeho navýsost realistické a anatomicky věrné akty ale byly moc silné kafe i na tehdejší pařížskou smetánku. Courbet se nicméně nedal zastrašit. Když mu komise odmítla přijmout obraz nahých koupajících se žen do expozice Světové výstavy, pronajal si vedle výstavního centra celý pavilon a nainstaloval do něj aktů hned čtyřicet. Drzost se mu vyplatila, protože výstava způsobila obrovský skandál a chtěl ji vidět každý. Příští rok už nahotin vystavil hned 133 a zakázky se mu od soukromých sběratelů jen hrnuly. Na přání jednoho z nich vznikl i nejslavnější Courbetův obraz nazvaný Původ světa. Detail dámského rozkroku podle kunsthistoriků patřil tanečnici baletu Pařížské opery Constance Quéniaux a pohoršení kolem něj nikdy neutuchly. Cenzura Facebooku ho maže dodnes.
Pokračování 4 / 7
Křeslo
Křeslo je jedna ze tří částí nábytkové sestavy britského popartisty Allena Jonese. Vytvořil ji v roce 1969 (údajně) jako komentář sexistické objektifikace žen ve společnosti. Kritici mají jiný názor. Tvrdí, že Jones Křeslo, Stůl a Věšák z polonahých ženských figurín vytvořil kvůli laciné kontroverzi a aby vynikl vedle svých slavnějších kolegů. Slávy Roye Lichtensteina nebo Andy Warhola sice Jones nedosáhl, ale skandálů jeho nábytek nadělal dost. Na vernisážích vybuchovaly smrduté dýmovnice a autor byl obviňován z šovinismu a fornifilie (což je jedna z praktik BDSM, jejíž název souvisí se svazováním a děláním nábytku z lidí). Na výstavě v Tate Gallery v roce 1986 polily Křeslo protestující feministky ředidlem. Laminátovou sochu restaurátoři dokázali opravit, takže pozdvižení může budit dál. Jeden z posledních případů vyvolala dokonce jen jeho kopie, kterou vytvořil norský sochař Bjarne Melgaard (údajně) jako komentář současného sexismu a rasismu – jeho figurína má na rozdíl od originálu tmavou pleť. Sochu od něj koupila galeristka Dasha Zhukova, která se do ní hrdě usadila při focení do ruského časopisu Buro 24/7. Žena Romana Abramoviche si ale (údajně) nespočítala, že časopis vyjde v den, kdy se v USA připomíná narození afroamerického aktivisty Martina Luthera Kinga.
Pokračování 5 / 7
Poslední večeře tvý mámy a Panna Marie ze sloních bobků
Z opačné strany se snesla nenávist na malířku Renee Cox. V roce 2001 vystavila v Brooklynském muzeu svůj pentaptych Yo Mama's Last Supper, který parafrázuje Da Vinciho Poslední večeři Krista. Na místě Ježíška je vyobrazena sama nahá autorka, je obklopena dvanácti apoštoly tmavé pleti a jediný běloch na obraze je Jidáš. Něco tak skandálního nemohlo uniknout strážcům tradičních mravů a hodnot na nejvyšších místech. Okamžité stažení obrazu požadovala nejenom Katolická liga pro náboženská a lidská práva, ale i sám Rudy Giuliani, který tehdy ještě seděl na křesle newyorského starosty. Yo Mama's Last Supper nebylo jediné dílo, které dnešního bojovníka proti cenzuře pobouřilo. Už v roce 1997 Giuliani požadoval uzavření výstavy Sensation, kde ho naštval obraz Svatá Panna Marie. Britský malíř Chris Ofili ho vytvořil ze zlaté barvy, prdelek vystříhaných z pornočasopisů a sloního trusu.
Pokračování 6 / 7
Výkaly umělce a Ježíš v moči
Exkrementy nejsou v postmoderním umění ničím výjimečným. Své pilotní dílo – Fontánu – vytvořil Marcel Duchamp z pisoáru už v roce 1917. Do dokonalosti a skandálnosti ale dotáhli využití tělesného odpadu dva umělci. Ital Piero Manzoni nejdříve vzbudil pohoršení, když v roce 1960 prohlásil za umělecké dílo balónek nafouknutý vlastním dechem. O rok později pak nacpal 90 plechovek vlastními lejny a vystavil je pod jménem Merda d’Artista. Podle jeho záměru se měla Umělcova hovna prodávat za cenu vlastní váhy ve zlatě. Na aukci v Miláně v roce 2016 se ale jedna plechovka prodala v přepočtu za 6,5 milionu korun, o čemž si zlato může nechat zdát. Manzoniho dílo bylo samozřejmě často kopírováno a parafrázováno. Na pořádnou kontroverzi si ale umělecký svět musel počkat až do roku 1987, kdy americký fotograf Andres Serrano vystavil fotografii krucifixu ponořeného ve zlatavé tekutině, o které prohlásil, že je to jeho vlastní moč. Na dílo Piss Christ se snesla doslova tsunami kritiky mimo jiné i proto, že Serrano na svou tvorbu dostal grant od federální nadace National Endowment for the Arts. V roce 2011 byl Ježíšek poškozen pobouřeným křesťanem na výstavě ve francouzském Avignonu.
Pokračování 7 / 7
Strom
Vandalové ohrožují umělecká díla všude, nejhorší to ovšem mají ta ve veřejném prostoru. Vyprávět by mohl americký sochař Paul McCarthy, který v roce 2014 vystavil na pařížském náměstí svou instalaci nazvanou Tree. Místo aby byli Pařížané nadšeni, že jejich město zdobí skulptura přirovnatelná ke slavnému brněnskému orloji, stal se McCarthyho Strom terčem surových útoků. Umělec nejdřív dostal na vernisáži pár facek, socha byla potom několikrát převržena a nakonec ji neznámý barbar propíchl.
