Po stopách češtiny: Já jsem z Kutné Hory, z Kutné Hory… Takže Kutnohorec?
Dá se to tak říct? Nedá. A dnes se dozvíte proč. Podíváme se společně na to, kdo odkud (nebo z kama) je, jak se to tam jmenuje a jak by se tedy ten člověk měl nazývat. Naším tématem jsou obyvatelská jména.
Tyto názvy tvoříme s ohledem na geografickou příslušnost jeho nositele, a to zahrnuje jak původ, tak trvalé bydliště. Narodil-li jste se v Praze nebo jste se přistěhoval, je to prašť jak uhoď. Pořád Pražan. Samozřejmě těmito názvy neidentifikujeme pouze obyvatele obcí, ale také krajin (Skandinávec), ostrovů a poloostrovů (Kréťan), států (Kanaďan, Portugalec) a světadílů (Evropan, Asijec).
Možná jste si na předchozím výčtu příkladových jmen všimli, že nejčastěji používanými příponami pro odvození obyvatelského jména jsou -an a -ec. Další možností je přípona obvyklá pro přídavná jména, a to je -ský. Třeba v jihočeských Vodňanech by se asi nechtěli označovat jako *Vodňanci nebo *Vodňané, mnohem lépe zní Vodňanští. Poslední kategorie obyvatelských jmen zahrnuje taková, která vznikla dříve než označení místa jejich původu, proto nemají žádnou příponu. Tato najdete, ať už se vydáte na jakoukoli světovou stranu – Němec, Ir, Španěl, Ital, Maďar, Rumun, Rus, Fin, Švéd, Dán… Potud to vypadá jednoduše, že? Jenže to není všechno.
Existují také místa, jež mají víceslovné názvy. Jak byste oslovili obyvatele Hradce Králové? Pokud si myslíte, že Královehradečan je správně, jste vedle. Odvozujeme-li od víceslovného názvu, obvykle vycházíme pouze ze základového podstatného jména, bude to tedy Hradečan. Pak se však může přihodit, že chceme pojmenovat jak lidi z Hradce Králové, tak také z Jindřichova Hradce. Obojí jsou Hradečané, jenže kteří jsou kteří? Na postihnutí tohoto rozdílu už je česká slovotvorba krátká a nezbývá než použít opisné označení obyvatelé Hradce Králové a obyvatelé Jindřichova Hradce.
Další pastí tvorby obyvatelských jmen jsou hláskové alternace, k nimž při procesu tvorby slova dochází. A tak se nám před očima střídají c/č (Olomoučan), g/ž (Konžan), k/č (Šumperčan), s/š (Peršan) h/ž (Zábřežan), r/ř (Nigeřan), t/ť (Haiťan) a další.
Když teď máte všechny informace o tom, jak tvořit obyvatelská jména, zkuste si sami jen tak pro zábavu říct názvy lidí žijících v Mandžusku, na Kanárských ostrovech a v Grónsku. Máte? Pokud jste správně využili prostředky tvoření, které pro tato jména v češtině máme, dobrali jste se podob Mandžuskan, Kanářan a Gróňan. Slyšeli jste někdy tato slova? Ne. Protože přestože můžeme, u méně frekventovaných zeměpisných jmen obyvatelská jména netvoříme, jelikož nejsou obvyklá, tím pádem ani zažitá a kdekterý uživatel by mohl tápat nad jejich významem.
Patrně tady některým vnímavým uživatelům češtiny chybí zmínka o příponě -ák. S tou se to má tak, že byla původně nespisovnou, ale postupně se začala prosazovat do spisovné češtiny. Naproti tomu spisovná a neutrální přípona -an se stylově posouvá směrem ke knižnosti. A tak můžeme slýchat více o Vídeňácích než o Vídeňanech. Kladeňáci zase u mluvčích porážejí Kladeňany a Pražané nám taky moc nejdou z pusy, ovšem Pražáci, to by šlo.
Chcete-li být ve svém projevu genderově vyvážení a důsledně přechylovat, pak stačí připojit k mužské podobě jména příponu -ka (Olomoučanka, Portugalka), případně zřídka také -yně (Turkyně, Řekyně).
Pak už si jen stačí dát pozor, abyste to všechno dodrželi a nechytli se do pasti jazykové praxe. Marokánka totiž sice existuje a máme ji rádi, ale obyvatelkou Maroka je Maročanka. Skotáci ve Skotsku možná jsou, ale místním raději říkejte Skotové. Nezamotejte se do Hradišťanek, ať už jsou z Hradiště nebo z Hradiska nebo jen dělají muziku. A jestliže se chystáte oslovit dámu z Brňan, zapomeňte na Brňanku i Brňaňanku. To druhé je sice slovotvorně správné, ale mohlo by to vypadat, že koktáte. Vyjádřit to opisem je tady ta správná volba.
