Po stopách češtiny: Život vlastních jmen v češtině. Máte Vaška po vědění?
Vzali jsme si pod lupu vlastní jména osob a jejich „kariéru“ v našem jazyce. Překvapující je, že zpravidla nesou tato jména negativní konotace, používají se pro záporné hodnocení osob, a přesto většina z nich patří do dvacítky nejoblíbenějších jmen u nás. Patrně jste si ze sousloví použitého v titulku tohoto textu už odvodili, že mít Vaška znamená ‚mít hlad‘. Jak k tomu Václav přišel, se nám bohužel nepodařilo dohledat. Ovšem jinak jsme připraveni váš hlad po vědění zahnat.
Pokud jste nepřestali číst, protože vás zajímá, co bude dál, patrně jste jako zvědavá Eva. Tou se nemyslí nikdo jiný než biblická Eva, první žena, která neodolala pokušení a utrhla zakázané ovoce. Byla prostě zvědavá. Z literatury pochází také spojení ječet jako Viktorka u splavu podle nešťastné Viktorky z novely Babička od Boženy Němcové. Souslovím se poukazuje pouze na zvukovou nadbytečnost projevu, nikoli na stav mysli dané osoby. Autorem uživateli oblíbeného hodnocení lidí užaslých je Lewis Carroll. Nebo jste se nikdy necítili jako Alenka v říši divů ze stejnojmenné knihy?
Kvůli velké četnosti na venkově získaly nepěkné významy Anna a Kateřina. Možná vás to zatím nenapadlo, ale nána a nanynka jsou domácké podoby jména Anna. Jako nána je nelichotivě označována hloupá a naivní žena, nanynka má tentýž význam, ovšem vyjádření zdrobnělé je projevem eufemismu. Čerstvějšího data je přirovnání jako Anička z 1. A, kterým dané osobě přisuzujeme vzhled nebo chování malé holky. Podobně jako Anna to má Kateřina s domáckou podobou Káča. Tak se říká ženě, která je přihlouplá, nerozvážná a případně taky upovídaná. To však není to nejhorší. Dnes už se tyto frazémy naštěstí pro Kateřiny nepoužívají, ale dříve se říkalo také mít Kateřinu, což znamenalo buďto ‚mít rýmu‘ nebo ‚mít průjem‘. A jestliže se o muži řeklo, že má kačenku, pak mu hlavu zdobila pleš.
Dorota bývalo jméno časté u venkovských dívek přicházejících do města, a přestože je původ tohoto jména v řeckém Dōrothéa, což znamená ‚bohyně darů‘, vysloužila si u nás Dorota přenesený význam ‚nepořádnice, běhna‘. Asi měly městské paničky na vesnické dívky pifku… Dora to nemá o moc lepší, z jejího jména vznikla nadávka důra, což je ‚protivná, hloupá žena‘. Zajímavostí je, že v Jungmannově slovníku najdeme také výraz dur jakožto ‚hlupák‘ a zřejmě také existuje souvislost mezi důrou, durem a slovesy duřet, jehož význam je podle Jungmanna ‚blázniti se‘, a durditse, tedy ‚hněvat‘.
Spočítané to má v češtině taky Rebeka. Je to sice poněkud zastaralé, ale stále ještě se dá zaslechnout hanlivé označení rebeka. A myslí se tím, že je ta paní ‚nevzhledná, nepříjemná, nepořádná, hubatá žena‘. A pak vyberte dceři jméno. Z toho by jednoho klepla Pepka! Mimochodem jméno Pepka je součástí tohoto spojení pravděpodobně kvůli zvukové asociaci s medicínským termínem apoplexia, laicky řečeno mrtvice.
À prospos, Pepík to u nás, a dokonce i za hranicemi také nemá jednoduché. Ovšem je nutné rozlišovat dvoje Pepíky. Protože pražští Pepíci jsou bohémové z konce 19. století, neradi pracují, ovšem zábava a uličnictví, to by jim šlo. Nosívali tehdy kazajku nebo sako, pruhované kalhoty a místo vázanky nebo límečku pestrý šátek. Podle Jana Nerudy získali své jméno podle PepíkaVambery, což byl nekorunovaný „král pražské flámy“. A pak jsou tady čeští Pepíci, označení vzniklé ve Slezsku před více než sto lety, jež si oblíbili Poláci a po nich taky Slováci. Hovoří tak o všech obyvatelích Česka a není to myšleno lichotivě.
Jan, Matěj a Jakub doplatili na oblibu svého jména na venkově, stejně jako Anna a Kateřina. Když je někdo Kuba, pak je hlupák. Pokud je spíš Matěj, tak je to popleta. Zvukově se jméno Matěj podobá slovesu mást, a tak to slízl. A Jan? Jednak je to hloupý Honza, populární postava českých pohádek, jednak je to Janek, tedy člověk ‚zmatený, ztřeštěný, paličatý‘. Ve starších pramenech o české frazeologii najdeme také spojení mít Janka, Janek ho tluče pod kolena, má shnilého Janka na hřbetě, chytá se ho (sedá na něho) Janek. Všechna znamenají totéž ‒ ,je lenivý‘.
Jiří to tak jednoznačné nemá, jeho cesta se rozdělila podle toho, jestli je z Moravy, nebo z Čech. Zatímco na Moravě získal Jura negativní konotace a používá se například v souslovích stojí (chodí, hledí) jako Jura, jako hloupý Jura, má to jak na Juru ve významu ,je oblečen pro posměch‘, v Čechách je podoba jména Jura používána ve smyslu ‚být čilý, zdravý‘, a tak se tu dá běhat jak Jura, skákat jak Jura a být zase jako Jura. Neradi bychom zapomněli na Jiříka. Ve středověku se tradovala povídka o uherském šlechtici Jiříkovi, který putoval peklem a očistcem a dostal se nakonec do nebe. A asi se na té cestě nestačil divit tomu, co tam vidí, byl naprosto užaslý a jako u vytržení, protože dodnes používáme spojení být jako v Jiříkově vidění.
Chováte se někdy jako malý Jarda? Tak to jste příliš naivní, nezkušení, popřípadě neuvážliví. Jarda si to odnesl kvůli etymologii svého jména, vzniklo totiž z přídavného jména jarý, které v průběhu své existence mělo významy ‚mladě svěží, bujný, rozjařený, prudký, divoký, vznětlivý‘. To všechno prostě na malého Jardu sedí.
Na závěr tady máme zajímavost o Vojtovi, ale jen o jednom konkrétním. Pamatujete si na loupežníka jménem Sarka Farka z pohádky Hrátky s čertem? Tuto postavu ztvárnil herec Jaroslav Vojta. To byl člověk nesmírně veselý s originálním smyslem pro humor. Jenže byl také přímo pověstný svým uměním plést pointy vtipů. Traduje se, že se jej kolega ptal, zda zná větu, kde jsou za sebou třikrát ti. Pan Vojta nevěděl. Odpovědí bylo: „U řiti ti tikají hodiny.“ Když chtěl pak Jaroslav poslat tuto anekdotu dál, jeho větou se třemi ti bylo: „U prdele ti bouchají pendlovky.“ A tak když někdo něco poplete a zmotá, říká se, že to zvojtil, a je to právě zásluhou tohoto pána.
