Příď Estonie při vytahování ze dna. Z moře byla vylovena jen část trajektu.

Příď Estonie při vytahování ze dna. Z moře byla vylovena jen část trajektu. Zdroj: Profimedia.cz

Tragédie lodi Estonia a další pětice nejtragičtějších havárií trajektů

Jiří Holubec

Dnes uplynulo 30 let od potopení trajektu Estonia v Baltském moři. Tragédie si vyžádala životy 852 pasažérů a vešla do historie trajektové dopravy jako jedna z nejhorších katastrof. V počtu obětí byla ale až na šestém místě.

Estonsko se po získání nezávislosti na Sovětském svazu stalo oblíbenou destinací skandinávských turistů toužících po levném alkoholu. Popularitě vycházeli vstříc provozovatelé trajektů, kteří do Tallinu a dalších přístavů sváželi tisíce Finů a Švédů a mnohé lodě servírovaly alkohol už na palubách. Jednou z nich byla Estonia, která vyplula 27. září na noční lince z Tallinu do Stockholmu s 989 lidmi na palubě.

Podzimní počasí přineslo nad noční Balt bouřku, podmínky ale nebyly nijak vážné. Když se tedy jednu hodinu po půlnoci ozvala z podpalubí hlasitá rána, nevěnovala jí obsluha nijak velkou pozornost, zvlášť když zběžná prohlídka žádnou závadu neobjevila. V 1 hodinu a 15 minut se ale zvuky začaly ozývat znovu a celá loď se vzápětí prudce naklonila na pravý bok. Obsluha spustila na lodi poplach s tím, že voda proniká do podpalubních garážových stání, a vyzvala cestující, aby se shromáždili na palubě. Ani snaha vyrovnat loď stočením kormidla doleva, ani pokus o evakuaci podpalubních kabin se nezdařily. Voda již proudila dovnitř silně nakloněné lodě nejenom podpalubím, ale i okny kabin a vyhlídkových palub. Přestala fungovat elektřina, vnikající voda zastavila lodní motory a znemožnila pasažérům přístup na horní palubu. Posádka se pokusila vyslat nouzové volání, kvůli ztrátě proudu a zmatku na palubě se ale dlouho nedařilo stanovit přesnou polohu. Krátce před druhou ranní se ozvalo poslední hlášení: „Todella paha, todella pahalta näyttää nyt tässä kyllä.“ („Je to velmi zlé. Vypadá to tady velmi zle.“)  V 1:50 vysílání ztichlo a loď klesla ke dnu.

Zmatené nouzové volání zdrželo záchrannou operaci. Baltické moře je sice jednou z nejfrekventovanějších námořních oblastí, první loď, trajekt Mariella, ale dorazila na místo až ve 2:12. Z hladiny moře vyzvedla 13 pasažérů Estonie na záchranném člunu a nahlásila lokalitu přilétajícím švédským a finským helikoptérám. Ty nakonec zachránily většinu přeživších pasažérů, protože Marielle a další lodím se nedařilo spustit na rozbouřenou hladinu záchranné čluny. Vrtulníky ale dorazily na místo neštěstí až po třetí hodině ranní. Bouřlivé moře a nízké teploty už si v té době vybraly stovky obětí.

Průzkumná ponorka a potápěči později zjistili, že pravděpodobnou příčinou nehody byla závada dveří na přídi lodi. Estonia fungovala jako takzvaný „roll on – roll off“ (neboli „ro-ro“) trajekt. Do podpalubí těchto lodí vjíždí přepravované vozy dveřmi na zádi a po přistání vyjíždí dveřmi na přídi, aniž by se musely otáčet. Zámky velkých vrat jsou ale na rozbouřeném moři vystaveny velké zátěži a sebemenší závada může způsobit jejich selhání. V případě Estonie mělo za následek 852 obětí z celkového počtu 989 pasažérů, a havárie tak vešla do dějin jako jedna z nejhorších tragédií v lodní přepravě. Nebyla bohužel zdaleka jediná a pět nehod trajektů si vyžádalo obětí daleko více.

Pokračování 2 / 6

Doña Paz – Filipíny, 4386 obětí (1987)

Nehoda, která vešla do dějin námořní přepravy jako „Asijský Titanik“, se odehrála 20. prosince 1987. Filipínský trajekt Doña Paz vyplul na lince z ostrova Leyte do hlavního města Manily. Podle oficiálních záznamů převážel 1565 pasažérů, ve skutečnosti se jich na palubě a v podpalubí tísnilo více než 4000. Kapitán přetížené lodi navíc nepovažoval za nutné na plavbu dohlížet. Na můstku nechal nezkušeného námořníka a odebral se do jídelny popíjet. O půl jedenácté v noci, kdy většina pasažérů spala, se ze tmy znenadání vynořil tanker vezoucí 1000 tun benzínu a plnou rychlostí narazil do boku trajektu. Výbuch způsobil na obou lodích obrovský požár, okamžitý výpadek proudu a paniku. Na palubě přeplněného trajektu nebyly k dispozici záchranné vesty ani čluny a cestující měli v podstatě na výběr mezi smrtí v plamenech na palubě a skokem do plamenů na mořské hladině. V ohnivém pekle zahynulo 4386 lidí. Zachránilo se pouze 24 pasažérů z trajektu a dva členové posádky tankeru.

Pokračování 3 / 6

Le Joola – Senegal, 1863 obětí (2002)

Trajekt Le Joola převážel pasažéry na lince mezi přístavem Ziguinchor na jihu Senegalu do hlavního města Dakaru. Pobřeží Senegalu mezi oběma městy přerušuje území státu Gambie a cesta po moři je nejrychlejší způsob, jak metropole spojit. Obeplouvání výsostných vod Gambie by teoreticky měly zajišťovat námořní lodě, což se ale v praxi často nedodržuje. Trajekt Le Joola byl konstruován pro plavby ve vnitrozemí a v příbřežních vodách. Náhlá bouře ho ale 26. září 2002 zastihla na otevřeném moři, mnohem dále, než mohl podle oficiálních licencí plout. Na palubě se navíc tísnilo asi 2000 pasažérů – čtyřnásobek maximální povolené kapacity. Velká část cestujících měla lístky ke stání v podpalubních prostorech, kvůli vedru ale odešla spát na horní paluby, a narušila tak lodní rovnováhu. Ve 22:30 vjela přetížená a nestabilní loď u pobřeží Gambie do bouře, prudce se naklonila na pravobok a převrátila se. Velká část pasažérů utonula uvězněná v podpalubí, zbývající zahynuli na otevřeném moři, protože loď nestihla vyslat nouzový signál. Nehodu přežilo pouze 64 cestujících. Počet obětí je odhadován na 1863.

Pokračování 4 / 6

Neptune – Haiti, 1500 obětí (1993)

Vojenský puč Raoula Cédrase uvrhl v roce 1991 Haiti do politického a společenského chaosu. Pozemní dopravu komplikovaly rozbité cesty, riziko přepadů a nedostatek pohonných hmot pro autobusy. Velká část obyvatel se proto přepravovala příbřežními trajekty, které ale zdaleka nestačily kapacitou ani vybavením. Loď Neptun operující na 250 km dlouhé trase mezi přístavem Jeremie a Port-au-Prince vyplouvala na moře bez potřebné bezpečnostní výbavy, přetížená, a dokonce i bez funkční vysílačky. V noci 16. února 1993 se na palubách tísnilo na 2000 pasažérů společně s nákladem živých zvířat, pytlů s dřevěným uhlím a zbožím určeným pro trhy v haitské metropoli. Náhlá prudká bouře loď silně rozkývala a mezi pasažéry vypukla panika. Část byla odmrštěna na jednu stranu lodi, zbytek se vyhrnul na horní palubu, čímž se stabilita plavidla ještě zhoršila. Přetížená konstrukce vzápětí pod náporem těl povolila, horní paluba se propadla a zřítila se na stovky lidí namačkaných v podpalubí. Loď se poté převrátila a klesla ke dnu. Haitské námořnictvo nebylo schopno vyslat žádná záchranná plavidla a tonoucím připluly na pomoc až po dlouhé době čluny pobřežních hlídek USA. Kolik lidí přišlo při neštěstí o život, není přesně zjištěno, protože velká část cestujících byla na palubě bez lodního lístku. Odhady hovoří až o 1500 obětech.

Pokračování 5 / 6

al-Salam Boccaccio – Egypt, 1000 obětí (2006)

Loď al-Salam Boccaccio byla postavena v italských loděnicích v roce 1970 s kapacitou 1000 pasažérů a 200 automobilů. V 80. letech ji koupila egyptská přepravní společnost El Salam Maritime Transport, nechala ji přestavět na trajekt typu „ro-ro“ a přepravní kapacitu výrazně navýšit. Loď se plavila na Rudém moři mezi Saúdskou Arábií a Egyptem a převážela hlavně egyptské dělníky a poutníky do svatého města Mekky. V noci z 3. na 4. února 2006 ztratily přístavní orgány s trajektem rádiové spojení. Záchranáři vyslaní na místo posledního kontaktu vylovili z rozbouřeného moře 388 tonoucích pasažérů a členů posádky. Více než 1000 dalších ve vlnách zahynulo. Následné vyšetřování zjistilo, že pravděpodobnou příčinou potopení trajektu byl požár ve strojovně. Ohnisko se námořníkům podařilo lokalizovat a uhasit, vzápětí ale plameny opět ožily. Posádka je hasila velkým množstvím vody čerpané z moře a nezaregistrovala, že požár vyřadil z provozu podpalubní pumpy. Voda se proto hromadila uvnitř lodi a rozlévala se parkovací rampou vedoucí podél celé délky lodi. Přelévání vody v tak velkém prostoru loď nebezpečně rozkývalo.  Navíc se ukázalo, že přestavba a navýšení kapacity narušily u plavidla stabilitu a způsobily její převrácení. Neštěstí mělo dlouhou dohru, během které bylo zjištěno, že se loď po vypuknutí požáru chtěla vrátit do přístavu, ale majitelé kapitánovi přikázali v cestě pokračovat.

Pokračování 6 / 6

Bukoba – Tanzanie, 900 obětí (1996)

Viktoriino jezero leží na hranicích Keni, Ugandy a Tanzanie a na jeho březích se nachází řada velkých měst. Dopravu mezi nimi zprostředkovávají především lodě, protože cesta vnitrozemím je kvůli členitému pobřeží zdlouhavá a nepohodlná. Mezi trajekty patřila i loď Bukoba, která vyplula 20. května 1996 v 10 hodin večer ze stejnojmenného přístavu a zamířila do metropole Mwanza. První zastávku měla v asi 20 km vzdáleném městě Kemondo Bay. Po zakotvení se k ní seběhly desítky pasažérů, kteří se nedostali na palubu v Bukobě a na zastávku dorazili na korbách nákladních vozů. Posádce se je nepodařilo zadržet, černí pasažéři pronikli do podpalubí a odmítali z lodě odejít. Přetížená loď nakonec vyrazila na další úsek trasy. Po vyplutí z přístavu se při jedné zatáčce prudce naklonila na pravobok a narovnala se až po dlouhých minutách. Během plavby se plavidlo často nezvykle kývalo, přestože byla hladina jezera v noci klidná. V ranních hodinách zamířila loď do přístavu Mwanza. Během obratu se ale opět naklonila na pravobok. Kapitán nařídil pasažérům, aby se přemístili na druhou stranu a trajekt vyrovnali. Přesun ale způsobil ještě prudší náklon na opačný bok a nestabilní loď se převrátila dnem vzhůru. V jejích útrobách zůstaly uvězněny stovky cestujících. Většina z nich utonula, někteří ale přežívali v zachycených vzduchových kapsách. Když na místo dorazila po více než hodině loď Tanzanských železnic, které trajekty provozují, ozývalo se z převrácené lodi zoufalé bušení. Záchranáři se rozhodli vyříznout do lodi otvor a podařilo se jím několik uvězněných cestujících vysvobodit. Když ale vyřízli otvor druhý, prorazili velkou vzduchovou kapsu, která udržovala překlopenou loď na hladině. Vrak rázem klesl ke dnu i se všemi zbývajícími mrtvými i přeživšími pasažéry. Počet obětí, mezi kterými byly i desítky školáků, se odhaduje až na 900.