Vyzývání Satana, propagace drog a návody k sebevraždám. Co všechno se skrývá v hudebních nahrávkách?

Asi první skupinou, která do svých skladeb vkládala skryté hříčky, byli The Beatles. John Lennon v rozhovoru pro časopis Rolling Stone vzpomínal, že měl při nahrávání alba Revolver ve zvyku brát si pásky ze studia k sobě domů. Z jedné frekvence se dopotácel v pět ráno zmožený alkoholem a drogami a omylem si pustil vokály skladby Rain pozpátku. Nesrozumitelná kakofonie ho uvedla do tranzu a usmyslel si, že skladba musí na albu zaznít obráceně. Když vystřízlivěl, změnil naštěstí názor. Trval ale na tom, aby v písničce zazněl pozpátku aspoň úryvek úvodních veršů. Uslyšíte ho úplně v závěru, kdy se skladba ztišuje. Drobného experimentu si málokdo všimnul, hlavně proto, že skladba Rain je na albu výrazně zpomalená, a celý její zvuk působí podivně a zdeformovaně. Hrátky s magnetofonovými pásky se pak u Beatles staly stálou součástí hudební postprodukce a vyvrcholily na Bílém albu audiokoláží Revolution 9. Změť zvuků dala vzniknout podivné teorii, že Paul McCartney v roce 1966 zemřel a na veřejnosti vystupuje jeho dvojník. Důkazem má být fráze „Turn me on, dead man“ (něco jako „Pojď do mě, nebožtíku“), kterou prý uslyšíte, když si Revolution 9 pustíte pozpátku. Jiní posluchači zase poslouchali pozpátku Johnovo mumlání mezi slokami skladeb I’m So Tired a Blackbird a tvrdí, že John říká: „Paul is a dead man. I miss him.“ („Paul je mrtvý. Chybí mi.“)

Techniku obracení zvukových stop (tzv. „backward masking“) po vzoru Beatles přejali i další umělci a zvukoví inženýři. Zcela jasně ji uslyšíte v desítkách skladeb a ukrytá je ve stovkách dalších. Zvukových hříček se bohužel chytili různí bojovníci za lepší mravy a snažili se v nahrávkách najít výzvy k nepravostem. Spousta případů se objevila na začátku 80. let, kdy v USA zavládla panika vybuzená fámami o satanistických kultech zneužívajících děti. Mnoho samozvaných vymítačů ďábla se paradoxně nezaměřovalo na skladby, které „backward masking“ používaly, a ze šíření satanismu obviňovali cokoliv, co vyvolalo pozornost médií. V roce 1982 se takto do pozornosti dostala balada Stairway to Heaven. Televizní kazatel Paul Crouch tvrdil, že když se prostřední pasáž („If there's a bustle in your hedgerow…) pustí pozpátku, ozve se z reproduktorů vyzývání Satana (z pořadu existuje na YouTube zábavné video www.youtube.com/watch?v=epCmTZx174A). Kytarista Led Zeppelin Jimmy Page sice byl známý příznivce okultisty Aleistera Crowleyho, ale do nahrávky opravdu nic nezakódoval. Je zvláštní, že strážcům morálky utekl fakt, že satanistická pasáž začíná ve skladbě na čase 4:20. Číslo 420 je obecně známý kód používaný mezi kuřáky marihuany. Náhoda?

Jedním z nejpilnějších vyhledávačů skrytých sdělení byl v 80. letech kazatel Michael Mills. Svým objevům věnoval celý rozhlasový pořad, ve kterém obvinil ze šíření satanismu snad všechny známé hudebníky. Obzvlášť měl spadeno na kapelu Queen, která se koneckonců nezdráhala ve skladbách používat verše typu: „Belzebub has a devil put aside for me“. Mills šel ale ve svém výzkumu více do hloubky a objevoval opravdové perly. Nejbizarnější je jeho tvrzení, že když si pustíte skladbu Another One Bites The Dust pozpátku, vyzývá v ní Freddie Mercury ke kouření marihuany. Při troše snahy v obráceném zpěvu opravdu můžete slyšet něco jako „It’s fun to smoke marihuana“ („Kouřit marihuanu je fajn“).  Je ale bezpředmětné se domnívat, že by se Freddie snažil tak nevinné sdělení maskovat.

Skladbu Better by You, Better than Me nahráli v roce 1969 angličtí rockeři Spooky Tooth. O devět let později vyšla v přibroušené úpravě na albu Stained Class metalových věrozvěstů Judas Priest. Den před Vánoci roku 1985 si ji pouštěli kamarádi James Vance a Raymond Belknap. Opilí a zkouření se pak odebrali na hřiště místního kostela a střelili se brokovnicí do hlavy. Rodiče Jamese Vanceho z hrozného činu obvinili skupinu Judas Priest. Jejich advokát Ken McKenna u soudu tvrdil, že v nahrávce jsou skryté výzvy „Try suicide, do it, let’s be dead.“ (Zkus se zabít, dělej, pojďme zemřít). Předsoudní řízení se pro kapelu nevyvíjelo dobře, protože obžaloba uspěla s argumentací, že se na podprahová sdělení nevztahuje ústavní ochrana svobody projevu. U soudu ale advokáti rodiny nedokázali porotu přesvědčit a žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že i kdyby na nahrávce opravdu skrytá sdělení byla, tak nemohou být považována za příčinu sebevraždy. Zpěvák Judas Priest Rob Halford později tvrzení označil za nesmysl. Kdyby prý do nahrávek skupina vkládala utajené výzvy, určitě by to nebyly návody k sebevraždám posluchačů, ale ponoukání, aby si koupili další desku.

Panika kolem skrytých sdělení inspirovala řadu hudebníků k rozhodnutí opravdu je do nahrávek zapracovat. Jednu hezkou najdete na albu The Wall skupiny Pink Floyd. Během skladby Empty Spaces je slyšet pozpátku puštěný hlas Rogera Waterse. Jeho sdělení zní: „Congratulations. You've just discovered the secret message. Please send your answer to Old Pink, care of the funny farm, Chalfont…” (Gragulujeme. Objevil jsi skrytou zprávu. Svou odpověď zašli na adresu: Old Pink, blázinec v Chalfontu…). Oficiálně nebyla nahrávka nikdy vysvětlena. Dočtete se, že „Old Pink“ má být zpěvák Syd Barrett, který skupinu opustil kvůli psychickým problémům. Podle jiných teorií jde jen o vtip namířený na hledače skrytých satanistických výzev.

V 90. letech se ve spektru ukrytých nahrávek objevila zvláštní odnož. Jednoduché osmibitové počítače jako byl ZX Spectrum, Atari nebo BBC Micro totiž využívaly k nahrávání programů zvuk uložený zpravidla na magnetofonové kazetě. Mnoho progresivních hudebníků toho využilo a začalo prográmky skryté v elektronických pazvucích vkládat na své singly a alba. Šlo zpravidla o primitivní animované videoklipy, psané seznamy skladeb nebo jednoduché prográmky. Řada z nich vyšla dokonce i vylisovaná na vinylových deskách a na internetu existuje celá komunita hudebních archeologů, která se je snaží zrestaurovat a programy rozběhnout. Hezký příklad uvidíte, když si do vyhledávání na YouTube zadáte heslo: Chris Sievey - Camouflage (on a real ZX81 and vinyl).