Co je strašidelnější než filmový horor? Invaze skutečných lososích zombies. Brzo ve vašich řekách
Tři ze čtyř lososů, kteří se vám objeví na stole, pochází z velkofarem. Pro volně žijící lososy – a tím pádem i pro většinu přírody severní polokoule – je to existenční nebezpečí. Pro váš jídelníček také. Losos plave s doširoka otevřenou tlamou; jeho hlava, rozedraná a rozežraná bakteriemi, je jediná masa oteklé, zjizvené kaše. Plovoucí mrtvola.
S takovým obrázkem se setkáte na horních tocích všech řek, v nichž se lososi třou. Když taková ryba dospěje a vydá se za velkých útrap na cestu z moře proti proudu své domovské řeky, přestane žrát. (Především proto, že ve sladké vodě by musela spoustu času strávit hledáním energeticky dostatečně bohaté potravy – a čas není něco, čeho by měla nazbyt.)
Když se lososovi povede dostat se až na místo určení poblíž pramenů, je často tak zdevastovaný, že na akt samotný mu už nezbývají síly. Že se na kýžené místo skutečně dostane, přitom není nijak jisté – zvládnou to zhruba dva lososi ze tří. Na místě samotném však jsou ztráty ještě větší, mezi deseti a devadesáti procenty, počítáno z již omezeného základu těch úspěšných poutníků. Ostatní se mezitím stanou něčí večeří.
Důchod? Celibát a hladovka
A když už je náš losos takový junák, že to všechno zvládne a dostane své jikry pod kameny (či na ony jikry dostane své mlíčí) – nejspíš umře. Pacifický losos – ve skutečnosti mnoho druhů pacifického lososa – to má jisté. Atlantický losos, ten, jehož v Česku známe lépe, to někdy umí přežít; zhruba tři procenta samců a až deset procent samiček se vrací do moře, aby celou tu kalvárii mohli absolvovat znovu.
Ostatní vypadají jako ten nešťastník ze samotného úvodu textu. Lososí důchod není nic slavného: k tentokrát již garantovanému celibátu a zmíněné hladovce se přidají bakterie a postupné vypínání orgánů. Až dojde na nevyhnutelné a losos de facto shnije zaživa, jeho tělo nakrmí spoustu dalších; například ryb, které zase později povečeří jeho potomci a tak dále.
Až sem to není nic divného. Problém je v tom, že takových postižených lososů – doslova lososích zombies – přibývá, a to i v místech, kde by měl prosperovat nejlépe, tedy na volném moři.
V posledním zhruba roce se kolem nemocných lososů strhl poprask na Islandu, jehož řeky jsou mezi rybáři vyhlášené jako jedny z nejlepších na světě. Divocí lososi v řece Blanda na severozápadě země patří k největším a tělesně nejzdatnějším; lovil je tady britský král Karel, fotbalista David Beckham i filmař Guy Ritchie; Eric Clapton je tu štamgastem.
Kulatý ocas, špatné ploutve
Reportérka britského deníku The Guardian se již loni na podzim přijela na Island podívat, co je s tamním lososy za problém. Byla svědkem neobvyklého výjevu, během něhož šéf tamního rybářského klubu vytáhl za několik minut z řeky celkem pět sedmi- osmikilových lososů.
Šlo to podezřele snadno a důvod je jednoduchý: chycené ryby nebyly divoké, nýbrž utečenci (snad příhodnější by byl výraz uplavanci?) z nedaleké farmy. Mají typické známky lososů z farmového chovu, zakulacený ocas a potrhané ploutve. To je problém.
Loni na sklonku léta unikly tisíce ryb pěstovaných na tamní farmě. Od té doby se mnoho těchto uprchlých ryb vydalo na cestu po řekách, přičemž některé urazily proti proudu slušný kus. Islandský institut pro výzkum mořských a sladkovodních zdrojů (MRI) uvedl, že podezření na výskyt takových lososů se potvrdilo v nejméně 32 řekách na severozápadě Islandu. V září 2023 napočítali odborníci ve vodách u města Ísafjörður více lososů chovaných na farmách než volně žijících, uvádí německý týdeník Der Spiegel, jenž islandským lososům také věnoval obsáhlou reportáž.
Zmíněná farma u vesnice Patreksfjörður patří společnosti Arctic Fish (ve vlastnictví norského lososového gigantu Mowi), jedné ze dvou největších rybochovných firem v zemi. Druhou z nich je Arnarlax; ta pro změnu dostala v roce 2022 pokutu ve výši 600 000 eur za to, že nenahlásila únik 81 tisíc ryb.
Země lososem rozdělená
Island rozdělili lososi na dva tábory. Jejich příslušníci se vzájemně liší tím, že je buď chov ryb živí, nebo ne. K těm prvním, kteří jsou na něm existenčně závislí, patří celá venkovská společenství. V malém přístavu Þingeyri v oblasti Westjords, nedaleko od zmiňované farmy Arctic Fish, většina místních buď pro firmu pracuje, nebo z ní má prospěch nepřímo. Ceny tamních domů stouply – což je vítaná změna – a rybí farmy přitahují příchozí turisty i podnikatele.
Obyvatelé Westfjords mají sklon odmítat ochránce přírody coby lidi z Reykjavíku, kteří venkovskému životu za mák nerozumějí. The Guardian cituje majitelku obchodu se smíšeným zbožím (a mimo sezonu jediné restaurace v obci) Elísu Jónsdóttirovou, která říká, že bez lososích farem by musela zavřít. „Ještě jsem si neudělala názor na riziko pro divoké lososy. Nevím, jestli je to pravda,“ řekla vyhýbavě.
V celosvětovém měřítku je Island v lososí branži stále relativně malým hráčem. Jestliže celosvětová produkce by letos měla poprvé přesáhnout tři miliony tun, podíl Islandu činí pouhých 45 000 tun. Farmáři však chtějí expandovat a do roku 2030 svou produkci zdvojnásobit.
Početný a hlasitý tábor odpůrců takového záměru začal horovat pro omezení nebo rovnou zákaz chovu v otevřených sádkách. Obávají se, že choulostivé, nemocné a vykrmené ryby z farem by mohly trvale poškodit ekosystém země tím, že by způsobily nenapravitelné škody původní populaci volně žijících lososů. Přibližně dvě třetiny Islanďanů jsou nyní proti chovu ryb u pobřeží; k letošním protestům v Reykjavíku se přidaly i zpěvačka Björk a prezidentka Halla Tómasdóttir.
V čem tedy uměle chovaní lososi svým divokým kolegům škodí? Každý zásah do fungujícího celku s sebou nese pochopitelná rizika. V tomto případě je prvním z nich riziko zdravotní. Ryby z farem jsou očkované, ale přesto podléhají nemocem častěji než jejich volně žijící příbuzní, protože žijí v extrémně přeplněných sítích.
A naopak – vůči některým trablům jsou choulostivější lososi divocí. Některé ryby, které zmizely z farmy Arctic Fish, byly pokryté mořskými vešmi. Pro očkované ryby z farmového chovu znamená takový parazit nepříjemnost; pro volně žijící ryby je však často smrtelný. V reakci na to také nechaly úřady utratit milion lososů z farem obou společností, Arnarlaxu i Arctic Fish.
Genetický problém
Druhé riziko je předvídatelné: prosté zostření konkurence v rámci potravinového řetězce. Chris Harrod, rybí ekolog z univerzity v chilské Antofagastě, varuje před problémem, který by měli chovatelé zvážit. Jakmile uplavanci farmu opustí, stávají se přímými konkurenty původních ryb v boji o zdroje. „I uprchlá ryba potřebuje žrát,“ cituje Harroda server undark.org. „I kdyby se povedlo je geneticky upravit tak, aby se dále nerozmnožovali, zabírají strategické pozice a potravu původní rybí populaci.“
Konečně třetí riziko je nejobtížněji sledovatelné, ale neméně vážné – riziko genetické. Vědci z Norského institutu pro výzkum přírody (NINA) zkoumali více než 20 000 ryb ve 147 lososích řekách a v 77 z nich zjistili rozsáhlý přenos genetického materiálu z jednoho genofondu do druhého. Geny uměle chovaných lososů našli v téměř 50 procentech testovaných divokých populací.
To je potenciálně nebezpečné. Lososi chovaní na farmách jsou chováni tak, aby rychle rostli, popisuje hlavní autor studie Sten Karlsson stav věcí americkému časopisu New Scientist. To je žádoucí pro komerční úspěch, ale ve volně žijících populacích se rychlokvašení lososi moc neosvědčují. „Tyto vlastnosti nejsou v přírodě příznivé a potomci lososů z farmových chovů mají v přírodě nižší zdatnost,“ píše Karlsson.
Achilles + slaboch = nic moc
Na Islandu žije řada specificky místních lososích populací, z nichž některé se od sebe vzájemně značně liší. Je to proto, že když se lososi vracejí do míst svého dětství, vracejí se logicky po generace na stejná místa a dokážou se jim přizpůsobit. To je důležité, protože místní podmínky umějí být skutečně drsné. V řekách s vysokými vodopády proto žijí lososi svalnatější a akvadynamičtěji stavění, aby na cestě proti proudu obstáli.
Vtip je v tom, že se může stát, že s takovým rybím Achilleem zplodí potomstvo relativně hloupý a slabý losos farmářského typu. A jejich děti poté vykazují nejen sníženou odolnost a fyzickou zdatnost, nýbrž mají i problém vrátit se z moře tam, odkud pocházejí. To má temné důsledky pro jejich schopnost další reprodukce.
Takový stav tedy hrozí další prudkou redukcí přirozené lososí populace, která je na ústupu i bez důsledků farmového chovu. Nejdramatičtější pokles zaznamenala v letech 1983‒1990, kdy se počet atlantických lososů snížil z přibližně sedmi milionů na pět milionů. A přestože se tempo poklesu od roku 1990 neustále zpomaluje, ubyla jich od té doby další třetina (The State of Wild North Atlantic Salmon - NASCO). V roce 2016 odhadovali vědci počet těchto lososů na přibližně 3,38 milionu, zatímco dnes jich jsou sotva tři miliony. Lososí zombie se mezitím pod průmyslovým vedením množí jedna radost.
