Po stopách češtiny: Dušičkové vydání aneb Dýchá duch? A po čem dychtí duše?
Zatímco existence duchů doposud nebyla vědecky potvrzena a přání duše je znalost individuální, lingvistika v tom má jasno. Dech, duch i duše jsou dávní příbuzní a pravděpodobně vás překvapí, jak moc se spolu zapletli, kde všude se s nimi můžeme (v jazyce) setkat a v jakých významech je umíme použít.
Na úplném začátku byl indoevropský základ dheu- s významem ‚vanout, dýchat‘. Už v období praslovanském znali mluvčí slovo duša jakožto ‚nehmotnou část, podstatu lidské bytosti‘ a ‚vnitřní, myšlenkový svět člověka‘. Časem jsme si k duši nabalilo několikero dalších významů. Třeba když jste duší pracovního kolektivu, pak jste jeho ‚nejdůležitější částí, základem‘. Pokud hledáte spřízněnou duši, pak vlastně pátráte po ‚člověku stejných duševních vlastností, jaké máte vy‘. A jestliže jste píchli duši, potřebujete lepení, rezervu nebo autoservis, nikoli psychologa. Oproti tomu slovo duch v sobě ještě v období starší češtiny neslo oba významy – dech i duch. Byly tehdejšími mluvčími ztotožňovány, jelikož duch z těla uniká s posledním dechem, projevem života. Dnes už máme zvlášť duchy a vedle nich samostatně dech jakožto projev a výsledek dýchání.
Na důkazy o společné minulosti všech tří slov v češtině narazíme na každém kroku. Máte-li třeba záchvaty dušnosti, potíže s průduškami nebo možná trpíte záduchou neboli astmatem, pak jsou to trable s dechem, ne duchy. A když nasáváte plnými doušky, žádní duchové vám u toho neasistují. Mimochodem, průduch, který dnes používáme jako ‚větrací otvor‘, tedy pro průchod vzduchu, byl původně určen duchům a duším zemřelých, aby mohli volně odcházet z místnosti. A pokud to s větráním přeženeme, můžeme se zavrtat do duchny, tedy ‚nadýchané peřiny‘.
Čtete tyto řádky bez dechu, se zatajeným dechem, nebo jedním dechem? Rozumíme tomu, čeština dokáže jednoho nadchnout. Ale nadechnout se je taky třeba. A poté zase vydechnout, však to znáte… Vzdycháte nad slovotvorným a frazeologickým bohatstvím českého dechu, nebo vám to přímo vyrazilo dech? Umíme si představit, jak z takto dechemprodchnutého odstavce čtenář sotva dech popadá, lapá po dechu nebo může dech ztratit. A nakonec tady máme zdechlinu.
Podíváme-li se zblízka na duchy, zjistíme, že jich čeština zná hodně a kromě významu se mohou lišit také v kategorii životnosti. Životní jsou ti duchové, kteří vás mohou přijít pozdravit ze záhrobí, a také Duchsvatý, člen svaté Trojice. Duchy neživotné jsou pak ‚vnitřní svět člověka‘, jeho ‚duševní charakteristika‘ a ‚ráz‘. Třeba jako když vás texty o češtině povznášejí na duchu, probouzí ve vás národně laděného bojovného ducha, přesto se následná diskuze pod článkem nese v duchu přátelském. Poslední duch je opět životný, ale žije pouze ve frazémech, v nichž jde o vypouštění střevních plynů z těla.
Kdybyste se rozhodli zasvětit svůj život duchům, musíte se rozhodnout, jestli budete duchovní, nebo duchař. I když i v duchovenstvu jsou vlastně takoví, kteří se věnují duchařině a vymítání duchů. Jenže takové povolání mohou vykonávat jen osoby duchapřítomné, nikdo ducha mdlého. Neklesejte na duchu, ještě se můžete plížit jako duch nebo chodit jako bez ducha a být duchem jinde. Ovšem my vám přejeme to nejlepší – ve zdravém těle zdravý duch.
O dušičkách patrně chodíváte na hřbitov zapálit svíčku a v duchu vzpomínat nebo věnovat zádušní modlitbu za zemřelé. Teď když znáte (jazykové) souvislosti, můžete svůj zvyk posunout na vyšší úroveň. Vyrazit o hodině duchů, kdy mezi hroby nebude živé duše a ve vás bude zřejmě jen maládušička. Musíte ale projevit odvážného ducha, a ne tam ze strachu vypustit duši. Z hloubi duše vám přejeme příjemný zážitek.
Dnešní duševní strava se přiblížila k závěru. Vložili jsme do tohoto díla celou svou duši, a ačkoli nemáme duši na jazyku, víme, jak to má duše (duch a dech) v našem jazyce, a to je ta lepší možnost. A dušujeme se, že takto oduševnělý text už jen tak neuvidíte.
