Vraždy v Amityville, vymítání ďábla a další skutečné události, které inspirovaly filmové horory
Před 50 lety zavraždil ve městě Amityville třiadvacetiletý Ronald DeFeo celou svou rodinu. Motivy zločinu jsou dodnes neznámé a celý příběh je opředen mnoha nevyjasněnými okolnostmi. Není proto divu, že lidoví vypravěči a filmoví scénáristé začali vinu svalovat na démony. Strašidelné filmy o posedlém domu v Amityville nejsou bohužel jedinou hororovou sérií inspirovanou skutečnými událostmi.
Třináctého listopadu 1974 v půl sedmé večer vstoupil do baru v městečku Amityville třiadvacetiletý Ronald DeFeo a oznámil osazenstvu, že neznámý vrah zastřelil celou jeho rodinu. Sousedé vyděšeného Ronalda následovali do domu číslo 112 na Ocean Avenue a na místo činu zároveň vyrazila povolaná policejní hlídka. Na místě našla těla Ronalda DeFeo staršího, jeho ženy Louisy, dcer Dawn a Allison a synů Marca a Johna. Všechny oběti zemřely na následky střelných ran. Jejich těla ležela ve vlastních postelích tváří dolů a bez známek snahy se vrahovi bránit.
Jediný přeživší člen rodiny DeFeů na policii vypověděl, že hromadná vražda byla dílem mafiánského zabijáka. Policii však bylo podezřelé jeho chování i nesrovnalosti ve výpovědi a vyšetřovatelé ho začali považovat za hlavního podezřelého. Po několika hodinách výslechu se Ronald DeFeo k činu přiznal a rok poté byl odsouzen k souhrnnému trestu 150 let vězení. Přestože se před soudem i po něm podrobil mnoha výslechům, nikdy nedokázal uspokojivě vysvětlit ani motivy vraždy, ani jak dokázal zbraní bez tlumiče postupně zastřelit šest členů rodiny, aniž by se kdokoliv vzbudil. Záhada zůstala dodnes nevyjasněna, protože Ronald DeFeo v roce 2021 ve vězení zemřel. Hrůza v domě v Amityville však žila dál.
Do domu na Ocean Avenue se několik měsíců po vraždě nastěhoval pan George Lutz se svou ženou a třemi dětmi. Po pouhých 28 dnech z nového domova vyděšená rodina prchla a tvrdila, že vila je posedlá duchy zavražděné rodiny. Nad postelemi se prý vznášely přízraky těl, ze zdí kapala krev a zelený sliz a chodbami obcházel děsivý netvor s rudýma očima. Netrvalo dlouho a na místo se začali sjíždět různí záhadologové a paranormální vyšetřovatelé. Žádného ducha zde sice nenašli, k domu ale přitáhli tolik pozornosti, že se v roce 1977 stal námětem románu Horor v Amityville (The Amityville Horror) autora Jay Ansona. O dva roky později ho zfilmoval režisér Stuart Rosenberg, který má na kontě takové klasiky, jako je Frajer Luke nebo Brubaker. Díky jeho režisérskému umu a herectví Jamese Brolina a Margot Kidderové žije tajemný příběh vražd v Amityville dodnes. Není ale zdaleka jediným filmem, který se honosí titulkem „inspirováno skutečnou událostí“.
Pokračování 2 / 7
Hrůza v Connecticutu, Conjuring, Jeptiška a Anabelle
Nejznámějšími vyšetřovateli vražd v Amityville byli manželé Ed a Lorriane Warrenovi. Lovením duchů si dvojice slušně vydělávala už od 50. let mimo jiné i tím, že si najímala spisovatele a své příběhy nechávala zpracovat do hororů. Na konci 80. let byli paranormální detektivové přivoláni k případu dalšího posedlého domu. Manželé Allen a Carmen Snedekerovi tvrdili, že je duchové nejenom děsili, ale i fyzicky napadali a nakonec i znásilnili. Stejně jako majitelé domu v Amityville si i oni strašení vymysleli, motiv sexuálního násilí ale jejich povídačkám přidal nepříjemnou pachuť. Spisovatel Ray Garton, kterého si manželé Warrenovi najali ke knižnímu zpracování, dokonce po vydání knihy protestoval proti podtitulu „inspirováno skutečným příběhem“. S protesty neuspěl a titulek se objevil i na začátku velmi nepovedeného filmového zpracování Hrůza v Connecticutu (The Haunting in Connecticut) z roku 2009. Manželé Warrenovi se nakonec filmové slávy dočkali až v hororové sérii V zajetí démonů (Conjuring), volně navazující Jeptišce (The Nun) a filmech o posedlé vraždící panence Annabelle. Všechny jsou samozřejmě „inspirovány skutečnými událostmi“. Conjuring má vycházet z případu londýnského domu zamořeného poltergeisty, Jeptiška ze zkušeností samotné Lorraine Warrenové, která prý v mládí žila v domě posedlém duchem jeptišky.
Pokračování 3 / 7
Exorcista
V srpnu 1949 otiskl deník Washington Post sérii článků o čtrnáctiletém chlapci z Marylandu, kterého posedl démon. Hoch měl propadat záchvatům zuřivosti, vykřikoval vulgarity a prokládal je kletbami v latině, kterou se nikdy neučil. Záchvaty pominuly až po vykonání rituálu exorcismu, který provedla dvojice přivolaných kněží. Pozdější vyšetřování celý příběh zpochybnilo. Spisovatele Williama Petera Blattyho ale téma zaujalo natolik, že podle něj napsal v roce 1971 román Vymítač ďábla (The Exorcist). Kniha sklidila velký úspěch, nikoliv však takový, jakého se dočkal stejnojmenný film režiséra Williama Friedkina, ke kterému Blatty napsal scénář. Vymítač ďábla je dodnes považován za jeden z nejlepších filmů Nové americké vlny a klasiku hororového žánru. Inspiroval i řadu dalších filmů o rituálech vymítání ďáblů a démonů. Několik z nich je inspirováno skutečnými případy Vatikánem certifikovaného exorcisty Garyho Thomase. Na film Rituál (The Rite), kde ho hraje Anthony Hopkins, dokonce sám Gary Thomas dohlížel.
Pokračování 4 / 7
Ptáci
Slavný horor z roku 1963 pochází z dílny Alfreda Hitchcocka a předlohou scénáře je stejnojmenná povídka spisovatelky Daphne du Maurier. Režiséra kupodivu ke zfilmování mrazivého příběhu o vraždících hejnech ptáků inspirovala skutečná událost. V roce 1961 bylo v oblasti kalifornského pobřežního města Monterey nahlášeno několik případů zranění lidí hejny racků. Ptáci záměrně neútočili, chovali se ale zmateně, nedokázali se ve vzduchu dobře orientovat a naráželi do budov, automobilů i lidí. Racků žije u kalifornského pobřeží velké množství, a jejich divné chování způsobovalo ve městě značné problémy a vyvolávalo strach. Až po více než půl století přišli biologové s návrhem vysvětlení. U pobřeží se podle nich přemnožil specifický druh řas produkující jedovatý toxin, který u ptáků vyvolával záchvaty a dezorientaci.
Pokračování 5 / 7
Noční můra z Elm Street
I slavná série o monstru vraždícím ve snech má kupodivu základ v reálné události. Režiséra Wese Cravena napadl námět poté, cosi přečetl článek o nemoci zvané SUNDS (Sudden Unexpected Nocturnal Death Syndrome) – tedy syndrom náhlého a neočekávaného nočního úmrtí. Nemoc je způsobená genetickou poruchou schopnosti přenášet elektrické signály mozku do srdečního svalu. Vyskytuje se nejvíce v jihovýchodní Asii a trpí jí zdánlivě úplně zdraví mladí muži. V roce 1981 si vyžádala 26 obětí v komunitě uprchlíků v Los Angeles a přeživší muži odmítali řadu dnů spát, aby se nestali další obětí noční můry. Zjizvený školník se smrtící rukavicí je už dílem fantazie Wese Cravena.
Pokračování 6 / 7
Otevřené moře
Ne všechny horory musí obsahovat nadpřirozený element. Film Otevřené moře (Open Water) si vystačí s nekonečnou vodní hladinou, kroužícími žraloky a dvojicí potápěčů, kterou zapomněl vyzvednout kapitán výletního člunu. Až na detaily se totožný případ ve skutečnosti odehrál v roce 1998 v Austrálii. Nešťastní aktéři byli manželé Tom a Eileen Lonerganovi, kteří byli při potápění u Velkého bariérového útesu nedopatřením zanecháni na otevřeném moři. Jestli se stali obětí lidožravých žraloků se neví, protože těla se nikdy nenašla.
Pokračování 7 / 7
Střet
Režisér Stuart Gordon je celoživotním fanouškem díla H. P. Lovecrafta, a většina jeho filmů se proto nese ve velmi nereálném duchu. Jednou z mála výjimek je jeho horor Střet (Stuck) z roku 2007. Je inspirován skutečnou, byť velmi bizarní autonehodou, která se odehrála v roce 2001 v Texasu. Pětadvacetiletá zdravotní sestra Chante Jawan Mallardová při ní srazila automobilem bezdomovce Gregoryho Glenna Biggse. Biggs kolizi přežil, zůstal ale zaklíněný v čelním skle vozu. Chante Mallardová se obávala policejního stíhání, a z místa nehody proto odjela i se zraněným mužem stále uvězněným v čelním skle. Auto poté zamkla v garáži, kde Biggs po třech dnech zemřel. Pachatelka, kterou ve filmu velmi zdařile hraje Mena Suvari, byla posléze dopadena a odsouzena k 50 letům vězení za vraždu.
